Jak léčit perfekcionismus

Dokonalost.

Nikdy jí nedosáhneme, ale přesto se o ni snažíme.

Což není špatně. Naopak. Směřování k dokonalosti je ctnost.

Snaha o co nejvyšší kvalitu, nejlepší produkt, nepřínosnější článek, nejzábavnější přednášku, nebo snaha o vytvoření co nejhezčího dárku pro někoho, na kom nám záleží, to vše je úctyhodné.

Většina lidí umí včas zastavit. Všimnou si hranice, za níž už jsou dostatečně blízko dokonalosti a nemá už smysl ladit poslední pomyslná procenta. Ta vložená energie, čas, nebo peníze, už prostě nepřinesou úměrný posun k lepšímu.

Jenže pak jsme tu my. Perfekcionisté. My neumíme zastavit. My hranice nevidíme. Žádné nemáme. Vidíme jen cíl: dokonalost. Té chceme dosáhnout. Stůj co stůj.

Běžný člověk se zastaví třeba u 90% kvality. Pečlivý přitlačí na 95 %. A my dosáhneme na 99 %, ale stále nám to nestačí. Ostatní jsou ohromení, ale my ne. Pro nás je 99 % standard. Chceme aspoň 99.9 %. (Protože i ti nejnaivnější perfekcionisté vědí, že 100% kvalita je nemožná.)

A tak pilujeme, ladíme, topíme v tom desítky až stovky hodin práce. Potíme slzy a krev. Jen abychom uspokojili svá absurdní měřítka kvality, která stejně docení jen hrstka podobně posedlých perfekcionistů.

Někdo z nás si brzy uvědomí, že fakt nemá cenu za tu dokonalost tolik bojovat. A tak snížíme svou laťku. Třeba jen na 99 %. Už to je velký ústupek.

Jiní z nás si to ale neuvědomí. Nebo až po mnoha letech. Až když zjistíme, jak moc nám snaha o dokonalost prosakovala do všech částí života. A že nám třeba zničila vztahy, zdraví, nebo spokojenost.

Pokud máte sebemenší pocit, že se vás to týká, tedy že vás perfekcionismus ničí anebo začíná ničit, čtěte dál. Pokusím se vám pomoct.

Jestli nemáte čas číst celý článek, ale zoufale potřebujete léčbu, tak přeskočte na úplný závěr, kde zmiňuju tu nejefektivnější techniku, která pomohla mně a kterou můžete okamžitě zapojit do svého života. Ostatní kroky jsou také důležité, ale třeba to dáte i bez nich.

Každopádně, protože je článek opět trochu delší, tak kdybyste chtěli, tady máte balík pro čtečky (PDF, MOBI, EPUB).

 

S čím se vám pokusím pomoct?

Tento článek vám pomůže perfekcionismus léčit. Nikoli vyléčit. Mým cílem není udělat z vás lajdáky. Perfekcionismus je přínosný, pokud ho používáme na vhodném místě a ve vhodné intenzitě.

Abych mohl ujasnit, s čím se vám pokusím pomoct, tak nejprve perfekcionismus rozdělím na 3 kategorie:

• Placený perfekcionismus. Sem patří běžná práce. Platí nám za to, abychom dodávali dokonalé výsledky. Tady je perfekcionismus užitečný, pochopitelný a obvykle neškodný. Aspoň dokud to ladění kvality nedoháníte po nocích.

• Dobrovolný perfekcionismus. Sem patří osobní projekty. I jimi můžeme vydělávat, ale hlavní odměnou je to, že se realizujeme a děláme, co nás naplňuje. Tady už může perfekcionismus překročit zdravou míru, když jsme do svých projektů příliš zapálení. Pak jsme ochotni jim věnovat enormní množství času a energie. To už může škodit nám či našemu okolí. Ve výsledku může dobrovolný perfekcionismus pomáhat i škodit.

• Soukromý perfekcionismus. Sem patří osobní život a vztahy. Seberozvoj, ladění a dodržování životního stylu, nebo budování a zlepšování vztahů. Tady už jsou problémy častější. Hlavně protože svůj perfekcionismus často ani nevidíme. Neuvědomíme si, že ho praktikujeme. Třeba že ve vztahu využíváme stejné principy analýzy a kontroly, jako při řešení problémů v práci. Nevnímáme to. Jsme perfekcionisté. Takže se tak chováme automaticky. Vždy a všude. Bohužel se dříve či později projeví negativní dopady. A pak už může být pozdě s tím něco dělat. Proto soukromý perfekcionismus beru jako ten nejvíce ničivý.

Zmíněné kategorie se mohou prolínat. Každopádně, jak je zřejmé, existuje perfekcionismus užitečný a ničivý. A mým cílem je vám pomoct ponechat ten užitečný a zbavit se toho ničivého.

Nebudu vás učit, jak perfekcionismus potlačovat. To je vyčerpávající a neudržitelné. Místo toho vám pomohu změnit ten výchozí a automatický stav. Pomohu vám snížit základní hladinu perfekcionismu. Abyste sami přestali chtít usilovat o dokonalost a abyste se automaticky nechovali jako perfekcionisté.

To vám umožní svůj perfekcionismus proměnit v nástroj. Už to nebude vaše přirozená součást, ale jen občasný pomocník. Pak si můžete svobodně zvolit, kdy a kde perfekcionismus zapojíte. Kdy dočasně navýšíte své standardy, abyste dosáhli lepšího výsledku. A potom se kamarádsky rozloučíte.

Díky tomu převezmete kontrolu. Vy budete ovládat svůj perfekcionismus, nikoli on vás. A to zkvalitní život nejen vám, ale i vašemu okolí.

Nejprve ukážu, jak ta léčba pomohla mně. Pak si perfekcionismus rozebereme, abychom ho lépe pochopili a díky tomu ho snáze vyřešili. A nakonec vám ukážu tu léčbu, která mi pomohla.

 

Výsledky mé léčby

Ještě před pár měsíci jsem byl nezlomný a hrdý perfekcionista. Bral jsem to jako součást své identity. Sice mi můj perfekcionismus pomáhal, ale poslední roky mě už stále více ničil.

Proto jsem si dával novoroční předsevzetí, abych tuto část své osobnosti potlačoval. Abych pustil kontrolu, abych přestal být tak obsesivní atd. Ale moc se mi to nedařilo. Pak už jsem přestal věřit ve zlepšení. Zoufale jsem připustil, že se toho nezbavím. Právě protože to je mojí součástí. Ale, světe div se, svůj perfekcionismus jsem zkrotil.

Zde jsou výsledky té léčby, která trvala asi 3 týdny. Benefity přetrvávají už skoro 3 měsíce a věřím, že se to bude jen a jen zlepšovat.

• Cítím vnitřní klid. Lépe řečeno necítím napětí. Já ho ani nevnímal, ale doprovázelo mě většinu života. Bylo ukryté na pozadí všeho, co jsem dělal. A to jsem zjistil až když to napětí zmizelo. Najednou jsem uvolněný. Doslova se mi lépe dýchá. Při nádechu ani výdechu už necítím žádný tlak.

• Méně analyzuji. Sice stále rekapituluji minulost pro zábavu i poučení, přehrávám si staré konverzace, zamýšlím se nad vším možným, ale už tak úzkostlivě neskenuji realitu s cílem najít chyby.

• Jsem přítomnější. Přítomnost prožívám intenzivněji. Právě díky tomu, že už ji neustále neanalyzuji. Nejde skenovat realitu a hledat na ní chyby a zároveň ji kvalitně prožívat. Tuplem když ty chyby či nedostatky řeším. To už se přesouvám do své hlavy a realitu ani nevidím. Analýza realitu překrývá. Teď ale ta analýza výrazně klesla, tudíž už mnohem více času trávím tady a teď.

• Nehrotím nedokonalosti. Když si všimnu nedostatku či chyby, tak už nemám takovou potřebu s tím něco dělat. Nemám potřebu kontrolovat každý detail. Nebo se o to pokusím a když to nejde, tak to prostě nechám být. To jsem dřív neuměl.

• Méně mě pálí chyby. Jsem třeba mnohem tolerantnější vůči překlepům a gramatickým chybám. Už mě nepoleje pot, když si uvědomím, že jsem v mailu pro klienta napsal místo mně. Ani v příspěvcích na sítích už nemám takovou potřebu opravovat chyby. U sebe ani u ostatních. A také se méně bojím, že někdo odhalí moji chybu. Dříve jsem byl při sdílení každého článku nervózní z toho, aby v něm někdo neodhalil překlep. Teď je mi to jedno. Když ho někdo najde, prostě ho opravím. Už to neberu jako veřejné selhání.

• Jsem méně OCD. Klesly mi obsese z hlediska dokonalého rozmisťování věcí, jejich zarovnávání, zpřehledňování a organizace. Ve fyzickém i digitálním světe. Raději nebudu psát, kolik vizuálních úchylek jsem měl. Třeba že jsem musel skrýt kurzor mimo plochu, když jsem odcházel od monitoru, protože mě volně pohozený kurzor na ploše iritoval.

• Jsem více v klidu, když věci nejdou podle plánu. A mnohem méně si lámu hlavu z nepředvídatelné budoucnosti. Dříve jsem se snažil systematicky ovládat svůj život, abych kráčel po předvídatelné cestě a zajistil, že nedojdu do slepé uličky. Teď to neřeším. Prostě z té slepé uličky odejdu.

• Už nejsem posedlý seberozvojem. Většinu života jsem potřeboval růst. Musel jsem se posouvat k dokonalosti. Chtěl jsem být lepší. Už ne. Stačí mi, kdo jsem. Určitě růst budu a chci, ale jinak. Přirozeně a nenuceně.

• Méně se bojím. Už se tolik nebojím chybování, selhání, nebo toho, abych nepůsobil nedokonale. Proto se už tolik nebojím společenských akcí, veřejných výstupů, nebo rozhovorů, ze kterých jsem byl dříve nervózní třeba měsíc předem.

• Méně odkládám a více riskuji. Navazuje to na pokles strachu. Nižší strach = vyšší odvaha. Díky tomu mi zeslábla životní prokrastinace. Mám menší tendenci odkládat riskantní kroky v osobním životě, protože už se tolik nebojím selhání. Nebrzdí mě ani snaha zajistit, aby ty kroky proběhly dokonale. Dříve bych je plánoval měsíce. Teď jsem je provedl, hned jak to šlo. Ne že by byly úspěšné, ale aspoň jsem se rychle posunul dál.

Kdybych si měl nechat jen jeden benefit, tak ten poslední. Kvůli odkládání jsem promarnil spoustu příležitostí, nebo něco zkazil, nebo něco nestihl včas zachránit. Od neodkládání si tedy slibuju, že mi pomůže žít naplněnější, zábavnější a více vzrušující život.

Díky tomu všemu se cítím tak svobodně, jako nikdy jindy. A jelikož svobodu vnímám jako prerekvizitu spokojenosti, tak se cítím spokojenější a víc v pohodě.

Nemohu vám zaručit, že získáte stejné benefity, ale za zkoušku nic nedáte.

A teď pojďme perfekcionismus více pochopit. Pak se ho o to snáze zbavíme.

 

Projevy perfekcionismu

Perfekcionismus se projevuje snahou o dokonalost. Ta může mít mnoho podob:

• Dokonalý výsledek. Snaha vytvořit něco bezchybného. Co nejpřínosnější článek, co nejzáživnější videokurz, co nejserióznější e-mail, nebo co nejlepší jídlo pro rodinu. Ta dokonalost může být z hlediska kvality i kvantity. A můžeme ji měřit na základě našich očekávání, nebo dle očekávání ostatních. Řadím sem třeba i dokonalé načasování. Třeba dochvilnost vnímám jako snahu přijít v dokonalý čas. Pozdní příchod je chyba, která zklame ty, kteří na nás čekají.

• Dokonalá příprava. Snaha se dokonale připravit na budoucí výzvu. Na přednášku, rozhovor, prezentaci. Patří sem i plánování dovolené, abyste si dokonale užili každý den. Nebo příprava záložních plánů pro případ, že se nějaká situace bude odvíjet různými způsoby. Také sem patří dokonalá rešerše, abychom měli všechny informace a dokonale pochopili celý kontext, než učiníme rozhodnutí, nebo než na základě těch informací něco vytvoříme. Řadím sem i seberozvoj a vzdělávání, což je příprava sebe sama, abychom byli schopnější a znalejší a efektivněji zvládli čelit budoucím problémům.

• Dokonalá pomoc. Snaha pomoct co nejlépe můžeme anebo snaha pomoct co nejvíce lidem. Může se projevovat tak, že na vše říkáte ano. Pro ostatní byste se rozkrájeli. Děsí vás, že byste někomu nepomohli, protože tím byste jim nepřímo uškodili. Může se to projevit i tím, že vás naopak štve, když někdo pomáhá nedokonale, nebo přímo škodí. Třeba tím, že sdílí nepřesné informace. Já mám pak potřebu věci ujasnit. Je to ale vyčerpávající, takže už to dělám jen zřídka.

• Dokonalý popis. Snaha říct všechno. Může se projevit přehnanou otevřeností a sdílností. Aby nevznikla žádná nejasnost a druhá strana dokonale pochopila situaci a mohla nám poskytnout informovanou zpětnou vazbu. Souvisí s tím i pomáhání. Píšu tak vyčerpávající články, abych co nejlépe pokryl co nejvíce témat. Úplnost je pro mě známka dokonalosti. Kdejaká informace může někomu pomoct. A proto musím říct všechno.

• Dokonalé dodržování zásad. Snaha neporušit svá osobní pravidla a návyky. Každý den dělám X. Nikdy nedělám Y. Vždy, když se stane Z, tak reaguji takto. Tuhle věc vždycky řeším takhle. Patří sem i dokonalé dodržování hranic. Restriktivní jídelníčky, přísný denní harmonogram, nebo důsledné rozdělování pracovního a soukromého života. Také sem řadím to, že si tvrdě stojíme za svým rozhodnutím, i když cítíme, že jsme se rozhodli špatně. Obvykle ve snaze neposkvrnit svou integritu. Zejména když o tom rozhodnutí vědí ostatní.

• Dokonalá realita. Snaha, aby prostě všechno bylo dokonalé. Máme představu, jak by věci měly být a jak by se co mělo dělat. A této představy se zuby nehty držíme.

• Dokončenost. Dokonalé úkoly jsou dokončené úkoly. Máte-li bytostní potřebu vše uzavírat, dočítat každou knihu i když vám nic nedává, dokoukat každý film i když vás nebaví, nebo dodělat cokoli, jen protože cítíte, že to musíte dodělat, tak to může být projev perfekcionismu. Já jsem vysazený na closure. Na pocit, že jsem uzavřel vše staré předtím, než se přesunu k novému. Proto jsem se hnal, abych článek stihl před svátky. Některé věci, co tu zmiňuju, potřebuju zanechat v tomto roce, abych měl v lednu čistý štít.

Možná se vás týká vše, možná jen něco, nebo váš perfekcionismus projevuje úplně jinak. Nevím. Ale věřím, že minimálně snahu o dokonalý výsledek máte, jinak podle mě nejste perfekcionisté.

Každopádně, na první pohled se nic z toho nezdá škodlivé. Tak proč se léčit? Protože perfekcionismus má tendence se prohlubovat. A když je příliš silný, začne nás ničit.

 

Jak může perfekcionismus ničit

Pokud už negativní dopady moc dobře znáte, klidně přeskočte na léčbu. Pokud si jimi nejste jistí, směle pokračujte.

Perfekcionismus nemusí škodit. Mně pomohl optimalizovat život, zlepšit zdraví, zkrátit pracovní dobu na 10 hodin týdně, mít spoustu volného času na život a v neposlední řadě napsat knihu plnou stovek tipů, co jsem jinde neviděl a ke kterým bych nedošel, kdybych ta témata nehrotil do absurdních detailů.

Jenže vedle toho mě perfekcionismus i ničil. Něco se vymklo kontrole, aniž bych o tom věděl. Stalo se to právě při psaní knihy. U té jsem usiloval o takovou dokonalost, aby se vedle ní mé vymazlené články cítily méněcenně. Ideálně i všechny podobné knihy. A jelikož se ta kniha, na 5 let, stala středobodem mého života, tak se i ta posedlost dokonalostí rozlezla do celého života.

Dopady této posedlosti nyní vypíšu. Možná, že nic z toho nezažíváte. Přeji vám, aby to tak zůstalo. Ale kdybyste cítili, že k něčemu z toho směřujete, tak vám snad pomohu těm dopadům předejít.

 

Posedlost zdokonalováním

Perfekcionismus je skvělý nástroj, ale špatný cíl. Když něco zlepšujeme, abychom dosáhli lepšího výsledku, budiž. Pokud ale věci zdokonalujeme jen abychom něco zdokonalovali, tak se to může proměnit v posedlost. Ať už jde o posedlost zlepšovat sebe, svět kolem sebe, nebo lidi kolem sebe.

Dokud je to soukromá posedlost, tak to ještě není tak zlý. To přijde třeba jen vyhoření a nespokojenost.

Potíž je, že pokud očekáváme dokonalost od sebe, tak ji můžeme začít očekávat i od ostatních. A když se jim nedaří být dokonalí, tak se jim snažíme pomoct té dokonalosti dosáhnout. Všichni chtějí být dokonalí, ne?

A i když o to dotyční nestojí, tak je nenápadně směřujeme či přímo tlačíme k té dokonalosti. Lépe řečeno k naší představě o tom, co je to dokonalost. A to je cesta do pekla.

Navíc, pokud jsme opravdu bytostně posedlí zlepšováním nedostatků a opravováním chyb, tak pokud žádné chyby nenajdeme, začneme si je vytvářet. Najdeme něco, co funguje, ale sami sebe přesvědčíme, že je to rozbité, nebo přinejmenším nedokonalé. A pustíme se do zdokonalování.

Ve výsledku ladíme něco, co jsme neměli ladit. Řešíme, co jsme neměli řešit. Přivoláváme výzvy, problémy, nebo diskuze, které neměly nastat, nebo ne v tu danou chvíli. A pak tou ustavičnou snahou zlepšovat akorát věci rozbíjíme. K tomu se ještě vrátím u Ne-analýzy.

 

Nespokojenost

Perfekcionismus je vlastně chronická nespokojenost s realitou. Nestačí nám, co je a chceme víc. Chceme něco opravit či vylepšit. Chceme tu realitu změnit k obrazu svému.

Jenže naše představa dokonalé reality je nedosažitelná. Takže, pokud nepřijmeme, že tu realitu nepřetvoříme, tak nebudeme spokojení nikdy.

Do určitého bodu je nespokojenost skvělá. Slouží jako pozitivní motivace. Nespokojenost s mou prací mě roky hnala při učení grafiky a trénování kreslení. Nespokojenost se sebou samotným mě zase motivovala číst seberozvojové knihy, abych v sobě vyřešil všemožné problémy. Nespokojenost s tím, jak vypadají knihy o time managementu a produktivitě, mě přiměla napsat vlastní knihu. A tak dále.

Jakmile se ale chuť zlepšovat změní v potřebu zlepšovat, tak se motivace promění ve frustraci. Zejména protože těch věcí ke zlepšení je nekonečno. Čím více chyb opravíme, tím více dalších chyb najdeme. Časem nás ta nadvláda chyb zahltí a jsme zoufalí.

Také jsme nespokojení z rostoucí propasti mezi očekáváním a realitou. Mezi tím, co je, a tím, co chceme, aby bylo. Štve nás, že věci nejdou podle našich představ a našeho dokonalého plánu, na němž jsme usilovně pracovali.

Může jít třeba o náš výkon. O přednášku, kterou jsme si natrénovali, ale okolnosti nám zabrání ji přednést podle našich představ. Nebo může jít o řešení problémů, které se nám nepodaří vyřešit tak, jak jsme si představovali.

Anebo může jít o očekávání v běžném životě. Třeba když si chceme sednout na oblíbené místo v autobuse, ale je zasednuté. Nebo nabídneme pomoc, ale druhá strana ji odmítne. Nebo vytvoříme dokonalý dárek, do kterého dáme celé srdce, spoustu lásky, energie a času. Během tvorby máme radost z představy, jakou radost bude mít obdarovaná osoba. Natěšeně dárek předáme, načež druhou stranu nezaujme, nebo dokonce zklame. A tak dále.

To vše jsou nenaplněná očekávání. Většina lidí si s tím hlavu neláme, ale řekl bych, že my perfekcionisté s tím máme problém. Chceme dokonalost, takže nás prostě štve, když se naše idylické představy nenaplní.

 

Nedostatečnost – Růst shazuje

Snaha se zlepšovat nám připomíná naši nedostatečnost. Stejně jako zlepšování reality odráželo nespokojenost s realitou, tak sebezlepšování odráží nespokojenost se sebou. Že nám nestačí, kým jsme, co víme a co umíme. Že nám něco chybí. Že nejsme úplní a potřebujeme ty díry zaplnit.  A tak se chceme vylepšit.

Budování znalostí a dovedností teď dejme stranou. Ani jedno nás nedefinuje. Je to jen nadstavba nad naší osobností. Nedostatky si nebereme tak osobně, protože víme, že se cokoli můžeme doučit.

Problém vidím hlavně u seberozvoje, tedy osobnostního rozvoje. Ten už se nás dotýká velmi osobně. Řeší naše jádro, naši identitu, nás samotné. A proto nám usilovný seberozvoj dává podvědomou zprávu, že nejsme spokojení s tím, kým jsme. Že nejsme ve svých očích dost dobří. Prostě že jsme nedostateční.

Na jednu stranu seberozvoj zvyšuje sebevědomí, protože se zlepšujeme. Ale na druhou stranu může sebevědomí snižovat, právě protože nám připomíná, že jsme se ještě nezlepšili dostatečně. Když k tomu přičteme, že je pro nás dostatečná jen dokonalost, které nikdy nedocílíme, tak vzniká recept na dlouhodobou nedostatečnost.

Mně dlouhé roky dělalo radost se rozvíjet. Když jsem se posouval, cítíl jsem se skvěle. Nerostl jsem, protože jsem se cítil nespokojený a nedostatečný. Cítil jsem se poměrně dobře, ale zvědavě jsem hledal cesty, jak se cítit ještě lépe.

V jednu chvíli mě ale růst přestal těšit, protože už to byl standard. Což vedlo k tomu, že jsem byl nespokojený, když jsem nerostl. Cítil jsem, že uvadám. Když jsem se rozvíjel, měl jsem pocit, jako by uvnitř mě byla nějaká nádoba, ve které se navyšovala hladina jakési kapaliny. A když jsem nerostl, tak se ta kapalina vypouštěla a hladina samovolně klesala. Výsledkem bylo, že jsem se cítil nenaplněně a prázdně.

Proto jsem se stal na růstu závislý. Musel jsem růst, protože jsem se nechtěl cítit prázdně. A potřeboval jsem růst stále výrazněji, abych tu klesající hladinu nejen kompenzoval, ale skutečně navyšoval.

Teď se mě to naštěstí netýká. Už jsem se spokojil s neposouváním. Ale ještě nedávno jsem to zažíval skoro denně. Tak jako tak, závislost na posouvání prohlubovala mou dlouhodobou nedostatečnost.

To se prosakovalo i do žití života. V jednu dobu jsem dostal chuť žít více. Na první pohled super nápad. Jenže mé úmysly nebyly super. Já chtěl žít více, abych rozšiřoval repertoár zážitků. Abych přečetl více knih, navštívil více míst, zhlédl více filmů. Čím více jsem prožil, tím jsem se cítil plnější, zajímavější, hodnotnější.

Sice jsem si ty zážitky užíval, ale jakmile skončily, tak jsem měl radost hlavně za to, že jsem do svého portfolia zážitků přidal něco nového, co mě obohatilo a o co se budu moct podělit s ostatními, takže i pro ně budu zajímavější a hodnotnější. A když jsem pak zrovna nesbíral další zážitky, tak jsem se cítil špatně a prázdně, stejně jako u toho růstu.

Tohle už taky několik let nemám. Už nepotřebuju sbírat zážitky. Dřív bych nesnesl jít dva dny po sobě na stejnou procházku. Nebo obecně dvakrát na stejnou procházku. To je přece ztráta času. Nevyužitá šance získat nový zážitek. Teď už to neřeším. Naopak si rutinní procházky užívám.

 

Nedostatečnost – Srovnávání shazuje

Pocit dostatečnosti klesá o to více, máme-li tendence se srovnávat s ostatními. Ti jsou dokonalí. My jsme ztroskotanci. Na nich vidíme to nejlepší, na sobě jen to nejhorší. A tak se shazujeme.

Mírné sebeshazování je zdravé, značí pokoru. Mírná tvrdost k sobě sama nás zocelí. Ale když se to promění v negativní sebekritiku a toxické vnitřní dialogy, tak už to zdravé není. Přehnaná tvrdost nás ubíjí.

A sebeshazování pak může vést i ke shazování svých znalostí a schopností. Ačkoli jsme v něčem fakt dobří, tak protože se od samého jádra cítíme nemožně, tak je nemožné i to, co umíme a co tvoříme.

Znám lidi, kteří jsou nesmírně šikovní a kreativní v tolika oblastech, že by za to kdekdo zabíjel. Obdivuju je. Jen tak pro sebe si kreslí lépe než profi ilustrátoři. Ale oni přesto svou práci považují za odpad. A když jim upřímně a ohromeně řeknu, že je to dokonalé, tak mi nevěří. Naopak mě podezírají, že jim kecám. V jejich očích je to hrozné, tudíž těžko přijímají, že to mohou docenit ostatní.

Já tenhle problém naštěstí nemám. Srovnávám se jen s mladší verzí sebe sama. Ostatní mě inspirují a motivují, ale nikomu se nechci rovnat, takže proč se s nimi srovnávat?

A úplně nejhorší scénář je, když se, vedle srovnávání s ostatními, upínáme na hodnocení ostatních. Potom třeba hodnotu své práce i sebe sama odvíjíme od toho, co o nás říkají náhodní lidé na internetu.

Když nás dost lidí docení, tak se začneme doceňovat i my sami. Když nás ostatní pochválí, cítíme se dobře a dostatečně. Když nás ale zkritizují, cítíme opak. Ale tak na ten jsme zvyklí, takže nám vlastně jen potvrdí, že jsme nemožní.

Tohle jsem myslel, že nemám, ale mýlil jsem se. Teprve před pár týdny mi došlo, že ačkoli jsem altruista a upřímně miluju pomáhat ostatním, tak v té nápomocnosti hraje roli i to, že tou pomocí chci prokázat světu svou hodnotu.

Že můj spasitelský komplex pohání mimo jiné to, že chci získat něčí vděčnost a oddanost. Konec konců, záchrana je snad ta nejvyšší forma pomoci. Zachraňují jen odvážní hrdinové. Pokud mě někdo nedocení za záchranu, tak už za nic.

Ve výsledku je pomáhání skoro zaručená cesta k pocitu dostatečnosti. K pocitu, že mám hodnotu. Možná proto bývám naštvaný, když mi někdo tu pomoc neumožní. Nedovolí mi projevit mou hodnotu, tudíž mi zabrání cítit se lépe. Naopak se cítím mnohem hůře, protože je vidím trpět a mrzí mě, že jim nedokážu vnutit svou pomoct.

Tohle je pro mě tedy čerstvé zjištění. Snažím se s tím teprve pracovat. Zatím mi pomáhá si připomínat, že když se upínám na hodnocení někoho jiného, tak jim předávám kontrolu nejen nad mojí sebehodnotou, ale i nad mou spokojeností. A to fakt nehodlám dělat. Já sám chci mít zodpovědnost za to, jak se cítím. Wellbeing není crowdfunding. Nedovolím ostatním, aby přispívali či odebírali z mé spokojenosti.

 

Paralyzující nervozita

Když něco tvoříme, tak to soukromě vyladíme a své výsledky vypustíme do světa až když je považujeme za dost dobré. Nervozita se nekoná.

Horší je, když ten výsledek vzniká naživo. Třeba když někde přednášíme anebo se účastníme rozhovoru. Pokud nám příliš záleží na dokonalosti a cokoli jiného než bezchybnost považujeme za selhání, tak nevyhnutelně přijdou nervy a tréma.

Přiměřená nervozita zlepšuje výkon. Zbystřuje a dodává energii. Když je ale přehnaná, tak už může paralyzovat a výkon shazovat. Když se až moc snažíme nechybovat, tak chybujeme o to více. Protože jsme rozklepaní a přehnaně se sledujeme. Nesoustředíme se jen na to co sdělujeme, ale i jak to sdělujeme. A to nás rozptyluje a pak trpí obsah i forma.

Jednoduše, čím více lpíme na dokonalosti, tím spíše jí nedosáhneme. Stačí udělat malinkou chybu, stačí aby zhasla promítačka, vypadával mikrofon, nebo jsme dostali méně času, než kolik jsme očekávali, a rázem jsme ještě nervóznější a děláme chyb ještě více.

A pak třeba přijde okno. Pokud jste, jako já, byli nerváci na škole, tak se vám jistě stávalo, že jste se dokonale připravili na test, ale pak jste koukli na otázky a najednou… nic. Prázdno. Po chvíli jste si něco vybavili, ale zároveň jste věděli že víte více, jenom vám ta nervozita bránila to v té paměti najít. Paralyzovala vás.

A totéž se děje i v pracovním a osobním životě.

Já míval nervy z přednášek. Ty jsou ale ještě OK. Prostě jsem se je vždy naučil nazpaměť. Ale i tak jsem se vždy bál, že mi vypadne nějaké slovo a výsledek bude nedokonalý (což se stalo snad pokaždé), nebo že naopak řeknu něco navíc, čímž rozhodím sám sebe (taky se dělo snad pokaždé). Ale to byly malé chybky, co se ztratily v moři dokonalosti, kterou jsem odrecitoval jako básničku.

Ale třeba rozhovory, ty byly moje noční můra. Sice jsem se mohl naučit spoustu věcí nazpaměť, ale ve výsledku jsem 100% nevěděl, o čem se budeme bavit. A jakmile jsem neměl pod kontrolou 100 %, tak jsem šílel. Trpěl jsem při přípravě, neboť jsem byl dopředu vyklepaný z toho, abych neměl okno anebo neřekl nějakou blbost a neztrapnil se. A pak jsem znovu trpěl během toho rozhovoru.

Tyhle nervy mi díkybohu nesmírně klesly během mé léčby. Léčil jsem se v dokonalý čas, protože před pár týdny jsem byl pozván na 4hodinový rozhovor Na volné noze.

Přišlo mi, že budu před kamerou dělat státnice ze své knihy a ze svého života. Kdybych se v té době stále upínal na dokonalost, tak bych byl schopen se připravovat stovky hodin. A stejně bych měl pocit, že jsem nepřipravený.

Místo toho jsem se připravoval asi jen 5 dnů. A dokonce jsem si přál předem nedostat okruhy témat. Právě abych se nemohl připravit na nic konkrétního. Sice jsem sám nějaké okruhy navrhnul (a na ty se připravil), ale jinak jsem to nechal osudu.

Prostě jsem pustil snahu o dokonalost. Věděl jsem, že jediná cesta, jak ten rozhovor přežít, je být v klidu. A kdybych hrotil přípravu, tak v klidu nejsem a podám mnohem horší výkon.

Nakonec jsem byl tedy zdravě nervózní, ale jinak jsem byl uvolněný. Výsledek sice není zdaleka dokonalý, ale zato jsem si rozhovor náramně užil, protože jsem byl přítomnější, než kdybych v mysli stále hledal ty uložené básničky. Sice jsem občas blábolil, zapomínal, zmatkoval, cyklil se, ale kdybych nebyl v klidu, tak se to neděje občas, nýbrž pořád.

Tohle byla obrovská výzva. Poprvé jsem se připravil nedokonale. Poprvé jsem se nesnažil udělat vše pro dokonalý výsledek. A přitom to byl můj nejdůležitější rozhovor, co možná kdy budu mít. O to více jsem hrdý na svou kuráž.

Rozhodně se ze mě nestane improvizátor. Pořád se budu připravovat. Ale díky této zkušenosti jsem tedy jasně uviděl, že nepotřebuji být připraven dokonale. Že podám 95% výkon i s nedokonalou přípravou. A užiju si to. Zatímco když jsem usiloval o 100% výkon, tak mě ty nervy shodily tak na 80 %. A přitom jsem trpěl. A protože trpět nechci, tak je jasné, jakou cestou se odteď budu ubírat.

 

Zaměření na budoucnost

Perfekcionismus ztěžuje žít v přítomnosti. Směřování k dokonalosti nás zaměří na budoucnost. Na cíl, jímž je dokonalý výsledek či dokonalá připravenost.

Největší problém vidím u té přípravy. U seberozvoje, vzdělávání a plánování. Vše nás připravuje na výzvy, které přijdou, nebo mohou přijít. Když ale dáváme velký důraz na přípravu, tak se jen věčně připravujeme na budoucnost a ignorujeme přítomnosti. Nekonečná příprava na život brání žít tady a teď.

Já se třeba už roky cítím poměrně přítomný a všímavý. Nicméně, až nedávno mi došlo, že kvůli posedlosti seberozvojem jsem byl stále jednou nohou v budoucnu. Pořád jsem se až moc zaměřoval na to, co by mělo být, místo abych doceňoval a prožíval, co už je.

Navíc, to zaměření na budoucnost může mít vedlejší dopad: instrumentalizaci. Každý úkon slouží jako nástroj k dosáhnutí něčeho v budoucnu. Činnosti, věci, ale i lidi vnímáme jako dopravní prostředek, jehož účelem je pomoct nám přiblížit se našim cílům.

A čím více chceme svých cílů dosáhnout, tím větší důraz dáváme na užitečnost. Děláme jen užitečné věci, čteme jen užitečné knihy, nebo se bavíme s lidmi, kteří nám něco dají. Pokud to, co děláme, není užitečné, je to ztráta času. Pak to může dojít do bodu (byl jsem v něm), kdy se snažíte využít efektivně každou sekundu. Tudíž není žádný čas na zábavu, na všední konverzace, na čtení fikce, na život.

 

Dogmatická černobílost

Můj perfekcionismus mě naučil: všechno, nebo nic. Buďto do činnosti skočím naplno a vytvořím něco dokonalého, nebo nemá smysl se snažit. Pokud tomu nevěnuju všechen čas a energii, tak tím vlastně říkám, že mi na tom nezáleží.

Ten přístup podpořila i moje snaha využívat čas efektivně. Nesnášel jsem marnění času, takže když už něco dělám, tak pořádně, ať je vyšší šance, že uspěju a tudíž že jsem ten čas skutečně a naplno využil.

To ze mě bohužel udělalo workoholika. Pracoval jsem přes 100 hodin týdně. Díky vyhoření jsem se tohoto přístupu naštěstí zbavil a začal do věcí skákat jen skoro naplno. Což stejně znamenalo, že jsem práci věnoval skoro celé dny.

Ale i toho jsem se zbavil. Pomohlo mi uvědomění, že když něčemu věnuju až moc času, tak je to paradoxně neefektivní, protože mě to dlouhodobě vyčerpává a jsem pak méně výkonný. Jak jsem vysvětloval ve své přednášce o Chytré práci.

Až před pár týdny mi ale došlo, že projevem všechno-nebo-nic přístupu byla i snaha dokonale dodržovat návyky. V práci i životě. Sebemenší odchylka znamenala nepřípustné selhání. Zklamal bych sám sebe. Porušil bych svůj slib, že se budu chovat dokonale. A proto jsem byl řadu let dogmatik a nekompromisně dodržoval své návyky, rutiny, rituály a přísnou večerku.

To všechno pomáhá. Předvídatelnost přináší pocit stability a bezpečí, což podporuje duševní pohodu. Navíc, pokud jde o dodržování zdravých návyků, tak ty logicky podpoří i zdraví. To pak zvýší výkonnost, energii a opět i spokojenost.

Akorát se to nesmí přehánět. Jenže já, coby perfekcionista, jsem neviděl žádnou škálu, na které bych mohl couvat. Viděl jsem jen černou a bílou. Absolutní dodržování, nebo absolutní selhání.

V mém případě to selhání vedlo k tomu, že jsem měl další dny méně energie. Kvůli tomu se mi hůře pracovalo na knize. A protože mi kniha dává obří smysl, tak jsem nekompromisně dodržoval své návyky, abych se jí mohl věnovat naplno.

Proto jsem byl 4 roky extrémně protektivní vůči svým návykům. Já sám jsem je dodržoval automaticky. Spíš šlo o ostatní lidi. Před těmi jsem své návyky chránil.

Snažil jsem se zajistit, aby mi nikdo nikdy nezabránil se mých návyků držet. A když už je někdo narušil, fakt mě to štvalo. Oni mě štvali. Za to snížení energie i za narušení mé integrity. Bránili mi chovat se dokonale. Mně. Perfekcionistovi.

Dogmatik už naštěstí nejsem. Naučil jsem se návyky občas porušovat a bez výčitků. Vím, že nárazová výchylka mě nezabije. Dogmatik jsem jen když nárazově potřebuju zabrat a mít 100% energii. Ale jinak se držím u řekněme 90% energie a jsem s tím v pohodě.

Sice třeba nepracuji tak efektivně, takže mám o trochu méně volného času, ale ten mírně negativní dopad na množství času je vyvážen vysoce pozitivním dopadem na užívání si toho času. Tělo možná trochu trpí, ale jsem spokojenější.

 

Zaslepená zásadovost

S návyky úzce souvisejí zásady a pravidla. Návyky jsou taky zásada. Zásadně se za určitých okolností anebo v určitý čas chováme určitým způsobem. Ale je to jen chování. Nejsme to vyloženě my. Vedle toho jsou tu ale hlubší vnitřní pravidla, která jsme si vytvořili anebo převzali a řídí naše rozhodování a chování.

Může jít třeba o KDYŽ-TAK pravidla. Ta pomáhají stanovovat hranice. KDYŽ pracuju, TAK jsem nedostupný. KDYŽ je víkend, TAK nechodím na sociální sítě.

Nebo řídí naše chování. KDYŽ přijde tato situace, TAK ji řeším takhle. Anebo, pokud nás zkušenosti naučily, že právě to naše řešení je dokonalé, tak se nám ta věta promění na: Tohle se musí řešit takto. Zmizí prostor pro kompromis. Jiné cesty jsou špatně.

A právě přehnané držení se něčeho, co považuji za správné, také vnímám jako formu perfekcionismu. Jde o přesvědčení, že dokonalosti dosáhnu jen touto cestou. Takže buďto tahle cesta, nebo žádná. Jinak selžu. Nejsem uzavřený člověk, ale pokud mi něco tisíckrát fungovalo, proč to měnit? Taková tvrdohlavost ale vede k problémům, pokud interaguji s lidmi, kteří mají jiné zásady.

Každopádně, zásadovost je skvělá, dokud se nepromění v dogma. Pak se kontrola přesune z našich rukou do rukou těch zásad. Zásady začnou ovládat nás a brání nám kvalitně žít. Anebo nám umožňují žít skvěle, ale na úkor toho, že zraňujeme ostatní. Třeba jen tím, že zásadám dáváme vyšší prioritu, než jim.

I toto uvědomění je pro mě čerstvé, ale už se učím ze svých zásad slevovat. A také je přizpůsobovat měnícím se okolnostem a tomu, jak vůbec chci žít. Zásady pomáhají žit podle našich představ a hodnot. Jenže obojí se přirozeně vyvíjí, a proto by se měly vyvíjet i naše zásady.

Já teď třeba často slevuju u ponocování. Předchozí 4 roky jsem zásadně chodil spát brzy. Jakože třeba mezi 20–21h (protože jsem vstával ve 4–5 ráno). Pravidelná a brzká večerka je fajn pro zdraví a kvalitní spánek, ale pokud kvůli tomu nemůžu jít na sraz s kamarády (nebo utíkat předčasně) anebo zajít večer do kina, tak už se ze života ztrácí svoboda. Jo, když jsem nedávno zašel na Návrat krále a vracel se po domů půlnoci, tak jsem byl pár dnů rozbitý, ale stálo to za to. Dřív bych nad tím ani nepřemýšlel.

Jakmile nějaký zážitek zavrhnu jen protože mi znemožní být včas doma, tak prostě nežiju svobodně. Stejně tak když odmítnu s láskou udělané zákusky jen protože zásadně nejím sladkosti ani pečivo. U jídelníčku už také hodně slevuju, zatímco dříve jsem byl extrémně restriktivní.

Určitě se budu ale dlouhodobě sledovat a odhalovat další skryté zásady. Když totiž rekapituluji svůj život, tak mám pocit, že za mé největší problémy obvykle mohla právě moje zásadovost. Takže to chci zarazit.

To bylo pár ukázek ničivého perfekcionismu. Nějaké další ještě zmíním v rámci dalších kapitol. Teď už ale pojďme k léčbě.

 

Jak léčit perfekcionismus

Pokud jste se našli v něčem z toho, co jsem psal, nebo si dovedete představit, že by se váš perfekcionismus mohl vyvinout až do tak ničivé podoby a rádi byste tomu předešli, tak už vás nebudu zdržovat a přejdu k té léčbě, jež mi pomohla to všechno zmírnit.

Léčba je poměrně jednoduchá. Na to, jak obrovské problémy u mě vyřešila. Zdůrazňuji, že jde o můj osobní a nepodložený návod. Vycházím jen ze svých zkušeností a vhledů. A takhle ten můj návod vypadá:

  1. Pochopit, že perfekcionismus pohání hlavně strach
  2. Zvědomit si strachy, které pohánějí váš perfekcionismus
  3. Zvědomit si nástroje, jež využíváte k dosahování perfekcionismu
  4. Oslabit dané nástroje
  5. Zahnat potřebu dosahovat dokonalosti
  6. Zvykat si na nedokonalost
  7. Zamilovat si nedokonalost

 

1) Pochopte, co pohání perfekcionismus

Motorem perfekcionismu, který pohání naši snahu dosahovat dokonalosti, podle mě bývá strach anebo touha. Buďto chceme něčemu zabránit, nebo něco získat. Buďto utíkáme od něčeho, nebo za něčím. Obvykle je to kombinace obojího. Děsí nás řada věcí, kterým se chceme vyhnout a zároveň po řadě věcí toužíme.

 

A podle mě to, v jakém poměru se smíchá strach a touha, ovlivňuje dopad, který na nás perfekcionismu má. Perfekcionismus poháněný primárně touhou dělá radost a nabíjí. Perfekcionismus poháněný strachem zase stresuje a shazuje.

A to, jak silný strach či touhu máme, ovlivní to, jak velcí jsme perfekcionisté.

Sám nedokážu vyčíslit poměr touhy a strachu. Když jsem začal s grafikou i seberozvojem, byla to ryzí touha. Bavilo mě se učit, objevovat, experimentovat. Zlepšování se byl můj koníček. Ale pak, jak jsem zmínil, mi ten růst přestal dělat radost a já rostl hlavně abych se vyhnul pocitu nedostatečnosti a nespokojenosti. Protože jsem se toho pocitu bál. Více a více mě tedy začal pohánět strach.

I dnes mě ale stále ještě žene touha. Chci ostatním co nejlépe pomáhat, což znamená, že já sám musím stále zlepšovat, abych pak mohl ostatním předávat přínosné znalosti a zkušenosti. Také chci zlepšovat kvalitu svého psaní, aby mé texty byly co nejsrozumitelnější, nejpřístupnější a nejpřínosnější.

Je tam ale i strach z opačného stavu: že lidem nepomůžu, že jim pomůžu špatně kvůli nedostatečným znalostem či zkušenostem, nebo že mé texty budou špatné, nesrozumitelné a nepřínosné. Je to prostě kombinace.

Schválně tedy zkuste analyzovat své emoce. Jak se cítíte, když něco ladíte, nebo když se sami zlepšujete? Jsou to spíše příjemné emoce, nebo negativní? Nabíjí vás nadšením, nebo vás svírají a znervózňují?

Pokud to druhé, zkuste se nad tím více zamyslet a odhalit, o jaký strach jde.

 

2) Zvědomte si dílčí strachy

Strach má největší sílu, dokud nevíme, že ho máme. Jakmile strach objevíme a popíšeme, začne slábnout. Proto zkuste zjistit, čeho se bojíte vy.

Ukážu příklady strachů, které jsem našel u sebe. Určitě je nemají jen perfekcionisté. Jen myslím, že perfekcionisté se tomu strachu snaží vyhýbat usilovněji než ostatní. Právě pomocí přehnaného ladění kvality, nadměrné přípravy, nebo nadbytečného seberozvoje.

• Strach ze selhání. Obvykle se pojí s nenaplněným očekáváním. Selhání může mít nekonečno podob. Může jít o to, že nikdo nezareaguje na náš obsah. Nebo o ztrapnění při rozhovoru či odmítnutí na pohovoru. Nebo o to, že nás někdo nepochopí, nebo nás pochopí špatně, což jim pak ublíží, anebo oni ublíží nám tím, že na nás zaútočí a řeknou, že tomu nerozumíme. Coby perfekcionistu vás jistě při pohledu na slovo selhání jímá hrůza a představíte si ty podoby, jež děsí vás.

• Strach z chybování. Navazuje na selhání. Selhání vnímám jako něco, oč jsme usilovali a nedosáhli toho. Třeba si připravili skvělou přednášku, ale nepodařilo se nám ji odprezentovat tak, jak jsme plánovali. Zato chybu vnímám jako něco, co může a nemusí přispět selhání. Chyba bývá drobná. Překlep ve statusu, přeřeknutí ve videu, nepřesná informace v článku. I přes svou nepodstatnost nás tyto malé chyby děsí. Považujeme je za osobní selhání. A pokud je uvidí i ostatní, tak co si o nás pomyslí? Určitě nás zkritizují. Kdepak. Chybám se musíme vyhnout za každou cenu.

• Strach z kritiky. Může jít o kritiku naší práce, našich dovedností, znalostí, či přímo naší osoby. Co když se naše práce nebude ostatním líbit? Co když nám ji zkritizují? Co když v jejich očích spadneme? Já třeba tvořím tak, aby ta práce byla dokonalá pro mě. Jelikož mám vyšší měřítka než běžný člověk, tak je vysoká šance, že když jich dosáhnu, tak kritika nepřijde. A když už, tak bývá konstruktivní. A osobní hejty se snažím tak nebrat. Já vím, že jsem vytvořil hodnotnou práci a že většině lidí pomůže a že tu práci docení. Takže tento strach u mě až tak silný není, ale je tam. A vím, že u někoho je přímo paralyzující a brání jim cokoli sdílet veřejně. Zejména když jsou přehnaně sebekritičtí. Tehdy vědí, že nejsou dokonalí a teď se bojí, že to zjistí ještě všichni ostatní.

• Strach z odhalení. Ten se prolíná s tou kritikou a nedostatečností. Tady jde ale konkrétně o obavu, že si někdo všimne, že nejsme tak chytří a šikovní, jak se prezentujeme navenek. Že naše znalosti či dovednosti jsou plné děr. Nebo že kážeme vodu a pijeme víno. Snažíme se působit kompetentně, zkušeně, zdravě, spokojeně, úspěšně, ale pak někdo zjistí (a nedejbůh to řekne veřejně), že lžeme a podvádíme. Tento strach bývá častý hlavně v pracovním prostředí. V jádru jde o obavu z toho, že ztratíme důvěru ostatních a že si poškodíme dobré jméno. To shodí naši reputaci v oboru a přijdeme o klienty a živobytí.

• Strach z nedostatečnosti. Ta už zazněla v negativech. Ona totiž může být výsledkem i příčinou perfekcionismu. Může to začít jako strach, že když nebudeme tvořit dokonalou práci, tak v očích ostatních ta práce nebude dost dobrá, tudíž nás budou považovat za neschopné. Nikdo za námi nepřijde pro pomoc. Stejně tak když nebudeme růst, tak nebudeme dokonalí, takže ani zajímaví. Pro ostatní budeme nevzdělaní, nezralí a nudní. Svět nás nepřijme a pak na nás zapomene. Tento strach se může projevit třeba i tím, že se bojíte poznat známé vašich kamarádů. Co když vás vyhodnotí jako nedostatečné? Co když přesvědčí vaše kamarády, že se s vámi nemají zahazovat? No a tento strach vyvažujeme navyšováním hodnoty své práce i sebe sama.

• Strach z nepohodlí. Neboli strach z těžké cesty. Chceme kráčet životem pokud možno pohodlně. A proto se snažíme tu cestu zpohodlnit pomocí optimalizace všeho, co optimalizovat jde. Ladíme práci, návyky, život i sebe. To sice vyžaduje překonávání nějakých překážek, ale my zajistíme, aby i překážky byly pohodlné.

• Strach z neznáma. Neboli strach z nepředvídatelné budoucnosti. Myslím, že právě tento strach poháněl mou potřebu systematicky růst. Když ovládám svůj rozvoj, tak ovládám i vývoj své budoucností. Jakmile kontrolu pustím, co se stane? Když nebudu nikam směřovat, kam dojdu? Co když dojdu někam, kam jsem dojít nechtěl? Kdepak, vytvořím si kolejnici a sebejistě po ní pojedu.

• Strach z výčitek. Já osobně nesnáším výčitky. Nechci si říkat co kdyby. Děsí mě představa, že na smrtelné posteli budu lustrovat pamětí a najdu nespočet věcí, které jsem neudělal, neudělal včas, nebo neudělal pořádně. Proto se vždy chovám nejlépe jak dovedu, tvořím ty nejlepší možné výsledky, do všeho skáču po hlavě a ze všeho se snažím vymáčknout maximum.

Tyto strachy jsem objevil u sebe. Ono jich teda bylo víc. Třeba iracionální strach z toho, že když se nebudu chovat dokonale, tak selžu v očích jakéhosi boha perfekcionismu. Že zklamu samotný koncept dokonalosti, který tak uctívám. A že za to budu potrestaný.

Strachy mohou být zkrátka různé. Možná jste se našli v něčem, co zaznělo, nebo máte úplně jiné obavy. Zkuste se nad nimi zamyslet a popsat je. Čeho se bojíte? Zvědomte si to a tím strach oslabíte.

 

Nejhlubší strach: Zranění

Pokud vás nic nenapadá, ptejte se, jakého zranění se bojím?

Čím více jsem přemýšlel nad společným rysem mých obav, zjišťoval jsem, že v jádru všech strachů je strach ze zranění.

A tudíž že náš perfekcionismus je často jen obrana proti zranění. Chrání nás před bolestí, která s tím zraněním přichází. Ať už má jakoukoli podobu. Raněné ego, pokaženou reputaci, narušené vztahy, nebo třeba finanční dopady.

Zranění dělím do 3 kategorií:

1) Strach, že zraníme sami sebe. Duševně či tělesně. Třeba u mých zdravých návyků bylo bezpečné chovat se zdravě. Pak jsem se cítil dobře. Naopak výchylka znamenala riziko. Mohl bych tím uškodit svému zdraví a pak se cítit hůře. Nebo obecně zásadovost byla strach, abych se nemusel se vyrovnávat s bolavými dopady, které by mohly nastat, kdybych se choval neosvědčeně.

2) Strach, že někdo zraní nás. Sem může patřit ta nepříjemná kritika. Už se mi to sice daří oddělit, ale dlouho jsem se identifikoval se svou prací. Takže pokud někdo útočil na kvalitu mé práce, bylo to jako by útočil přímo na mě. Pokud někdo ubližoval mé práci, ubližoval mně. Proto se stále, byť už méně, snažím o dokonalost. Není snadné dokonalosti dosáhnout, ale je bezpečné prezentovat dokonalé výsledky. Je tam mizivé riziko zranění. Čím dokonalejší výsledek vytvořím, tím spíše lidi ohromím, takže mě nebudou kritizovat, nýbrž chválit.

3) Strach, že my někoho zraníme. Já jsem poměrně odolný. Když mě někdo či něco zraní, tak to sice bolí, ale už jsem se to naučil poměrně rychle rozdýchávat. Dokonce jsem se naučil být ta zranění vděčný. Vždy mě nějak posílí. Jenže když někoho zraním, zejména někoho, koho mám rád, tak to mě bolí fakt hodně a dostávám se z toho déle. Něco mě pálí i po letech, i když ten druhý člověk na to dávno zapomněl. Každopádně se snažím vyhnout tomu, abych někomu ublížil. Právě proto se k lidem snažím chovat co nejdokonaleji. Šetrně, ohleduplně, s respektem. Ctím: Nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni činili tobě. Což se občas mění v: Dělej ostatním to, co chceš, aby oni činili tobě. Jenže ostatní nechtějí, co chci já. Počínaje přístupem k řešení problémů a konče 5 jazyky lásky. Takže jim pak nevědomky ubližuji s dobrými úmysly. Jakmile to ale zjistím, tak to zarazím, právě protože nesnesu někoho zraňovat.

Která kategorie rezonuje s vámi? Bojíte se spíše toho, že bude ublíženo vám, nebo že někomu ublížíte vy? Od toho se odrazte a dojděte k tomu, která konkrétní bolest vás děsí. Zvědomte si ji a měli byste ji tím oslabit. Případně můžete hledat cesty (mimo tento článek), jak se té bolesti přestat bát.

 

3) Zvědomte si nástroje perfekcionismu

Po zvědomení strachů, jež perfekcionismus pohání, si zvědomte i nástroje, jež vám pomáhají ho naplňovat. Prostředky, jimiž dosahujete dokonalosti.

Samotný perfekcionismus je spíše chování než vlastnost. Je to soustavné posouvání vstříc dokonalosti.

Což je skvělá zpráva. Vlastností se zbavuje špatně. Ale chování jde zastavit. Tady jde o zastavení či potlačení činností, jež to posouvání umožňují.

Vysledoval jsem, že jde o tyto 3 navazující činnosti (v článku již mnohokrát zazněly): analýza, kontrola a ten samotný posun. Je to vlastně cyklus, který se opakuje:

1) Analyzujeme. Zkoumáme realitu. Práci, život, vztahy, sebe. Zvolenou oblast si rozložíme na detaily a sledujeme, co by šlo zdokonalit. Hledáme chyby k opravení, nedostatky k zaplnění, problémy k vyřešení, příležitosti k optimalizaci. Můžeme analyzovat i cizí práci pro inspiraci, nebo cizí příběhy pro ponaučení. Anebo analyzujeme svou minulost. Vzpomínáme a hledáme, co jsme udělali špatně či nedostatečně a vymýšlíme, co by šlo příště udělat lépe.

2) Kontrolujeme. Nyní přebíráme iniciativu. Chopíme se kontroly. Rozhodneme se změnit směřování reality. Vybíráme, se kterým z těch detailů chceme něco dělat. Kterou část reality chceme zdokonalit. V čem se chceme posunout. Z toho se stane náš cíl. A pak se připravíme na cestu za tím cílem. Promyslíme plán a zvolíme vhodný přístup. Někdy plánování přeskočíme a hned skočíme do akce.

3) Posuneme se směrem k dokonalosti. Ladíme vybraný detail. Zdokonalujeme kvalitu. Učíme se. Rozvíjíme sebe sama. Tady už upravujeme realitu a utváříme dokonalejší budoucnost.

1) Znovu analyzujeme. Vyhodnotíme posun. Ať už při zdokonalování, nebo po dosažení cíle. Rekapitulujeme a zjišťujeme, zda jsme zvolili vhodný přístup a zda jsme se posunuli správným směrem. Když ne, směr změníme. Když jo, super, jdeme hledat další věci k vylepšení.

Celý cyklus se, díky nedosažitelnosti dokonalosti, opakuje donekonečna. A tento cyklus jde oslabit právě tím, že otupíte dílčí nástroje. V podstatě jde o snížení vnitřní potřeby využívat tyto nástroje. A díky tomu, že jde o propojený cyklus, tak oslabení jedné části automaticky oslabí i zbylé dvě:

• Oslabení potřeby analyzovat automaticky oslabí kontrolu. Když nesledujeme příležitosti ke zdokonalení, tak nemáme žádný vzorek nedokonalostí, z něhož bychom vybírali a plánovali, co vylepšit. To přirozeně oslabí i posouvání. Když nevybereme, co zdokonalit, tak nic nezdokonalíme.

• Oslabení potřeby kontrolovat automaticky oslabí potřebu analyzovat realitu s cílem najít věci ke zdokonalení, takže vymizí i zdokonalování.

• Oslabení potřeby se posouvat automaticky oslabí tendence hledat nedokonalosti a plánovat jejich zdokonalení, protože nic zdokonalovat nechceme.

Je tedy jedno, čím začnete. Můžete aktivně otupovat jen jeden nástroj, nebo klidně všechny najednou. To je na vás.

 

4) Oslabte potřebu analýzy, kontroly a růstu

Jak ty nástroje otupit? Jak oslabit vnitřní potřebu analyzovat, kontrolovat a posouvat se? Na internetu jistě dohledáte spoustu dalších rad, ale já se podělím o vhledy, které mi pomohly tu potřebu výrazně snížit.

Obecně ta potřeba klesne, když vás přesvědčí logické argumenty, nebo vyděsí silné emoční prožitky. Buďto pochopíte, že je zbytečně tu potřebu naplňovat, nebo ta vaše potřeba zraní vás či někoho jiného, což vás zhnusí. V obou případech se rozhodnete ji nenaplňovat, nebo přinejmenším krotit.

Ideální je nakombinovat obojí. Tím spíše ty nástroje otupíte.

 

NE-analýza

Mně osobně se nedařilo analýzu oslabit pomocí logiky. Jak si mám logicky vysvětlit, že není potřeba pomocí logiky zkoumat a rozebírat realitu?

Právě analýza mi umožňuje chápat realitu i sebe sama, docházet k jedinečným vhledům a pak třeba psát články, jako je tento. Tak se nevzdám něčeho, co mi pomáhá.

Byl jsem hrdý na svou analytičnost. Na to, že dokážu vyřešit takřka jakýkoli problém tím, že ho analyzuju, logicky rozeberu na části a každou část pak systematicky vyřeším. To je efektivní cesta. To je správná cesta.

Potřebu analyzovat mi tedy oslabila až osobní zkušenost.

Ocitl jsem se ve vztahu, kde druhá strana – říkejme jí třeba Daenerys – razila jiný přístup. Daenerys nechtěla problémy analyzovat. Chtěla je spontánně prodiskutovat. Nechtěla je řešit systematicky. Chtěla k řešení dospět přirozeně a intuitivně. Nebo vůbec. Důležitá byla snaha, ne vyřešení.

Ok. Zralý člověk hledá kompromis. Ale já evidentně nebyl zralý. Ani mě nenapadlo ten kompromis hledat. Znal jsem správnou cestu. Vyřešit každý problém a vyřešit ho analyticky. Kdybych to porušil, tak naruším svou integritu perfekcionisty a analytického člověka. Selžu ve svých vlastních očích.

Asi tušíte, že to přispělo rozpadu vztahu. Nejprve mi to nešlo do hlavy. Co je tak špatného na analýze? Později mi to docvaklo. Analýza zraňuje.

Nebo aspoň moje analýza. Ta vyžaduje odstup a nadhled. Abych mohl něco analyzovat, musím tu věc zkoumat kdesi ve vakuu. A soukromě. To znamenalo, že když se ve vztahu objevil problém, nebo když Daenerys nějaký zmínila, tak jsem z ní ten problém vytáhl ven a řešil ho mimo. Třeba jen ve své hlavě.

A tady přichází to zranění. Pokud šlo o něco osobního a emotivního, tak ona v tu chvíli potřebovala opak toho, co dostala. Potřebovala mou blízkost, jenže já se od ní vzdálil. Potřebovala mou přítomnost, jenže já už nebyl s ní. Věnoval jsem se tomu problému. Ten už se jí netýkal, ačkoli to byl její problém. Takže když potřebovala mou podporu a pozornost, tak dostala izolaci a ignoraci. Potřebovala se cítit milovaně a bezpečně, ale místo toho se cítila osamělá a opuštěná.

Navíc, analýza vyžaduje logiku. Jenže čím více jsme logičtí, tím méně jsme empatičtí. Což situaci zhoršuje. Zejména u osobních krizí je nutná hlavně empatie, ne logika. Empatie pomáhá požár hasit, logika přilévá benzín do ohně.

A to byla řeč o užitečné analýze. Ta, pomocí které se řeší problémy. Teď přičtěte obecnou analýzu. Tu, která nás perfekcionisty nutí vyhledávat problémy. Abychom mohli něco zlepšit či opravit, tak musíme najít, co je nedostatečné a rozbité.

Přidám dodatečnou vsuvku. Ta potřeba vyhledávat problémy ve vztahu byla z části automatická (projev perfekcionismu) a z části založená na strachu. Ačkoli jsem se cítil skvěle a vše mi přišlo dokonalé, tak jsem se bál, že pokud ten vztah nebude opravdu dokonalý, tak selže. A tak jsem stále přemýšlel nad tím, jestli mi náhodou neuniká nějaký nedostatek (na mně, na ní, na vztahu obecně), který by mohl přispět konci. A proto ta nekonečná analýza. Jinými slovy, snaha zabránit konci nakonec uspíšila konec. Snaha opravovat to rozbíjela… Ironie.

Ale to jsem odbočil. Samotné hledání chyb není až tak zlé. Jakmile ale takhle analyzujeme lidi, tak se sami cítí jako problém. Jako chyba, kterou chceme opravit. Čím více poukazujeme na jejich nedostatky, tím více se cítí nedostateční. Cítí se rozbití. Dává jim to zprávu, že je nepřijímáme v této podobě a proto je chceme vylepšit. A to není dobrý. Takhle se nikdo nechce cítit.

To vše jsem si uvědomil (dodávám, že díky hluboké analýze) až 2 měsíce po rozchodu. A později to Daenerys potvrdila. Ještě před potvrzením jsem ale věděl, že je to pravda. A cítil jsem se hrozně z představy, jak se asi cítila.

Rázem se mi analýza zhnusila. Ano, je rozdíl analyzovat třeba pracovní problémy a analyzovat jiné lidi. Ale pointa je, že obojí je analýza. A já získal odpor k obecné potřebě analyzovat. Aspoň dočasně. Pak jsem se vrátil k soukromé analýze (sebe a svých problémů), ale i přesto už nejsem zdaleka tak analytický, jako jsem býval.

Pokud i vy najdete ve své minulosti (možná i přítomnosti) podobné dopady své analýzy a plně si je zvědomíte, možná se vás zhnusí také. Pokud nic nenajdete, tak mám za vás radost. Očividně umíte analyzovat zdravě.

 

NE-kontrola

Potřebu mít kontrolu vnímám jako hlavní problém na pozadí perfekcionismu. Myslím, že kdyby nikdo nepotřeboval nic kontrolovat, tak neexistují perfekcionisté. Proto kontrolu rozvedu trochu více. Mně pomohlo několik věcí.

  1. Pochopit, že kontrolu defacto nemám
  2. Přestat se bát selhání a neznáma
  3. Být zranitelný

 

Kontrolu nemáme

Svět se nepředvídatelně mění. Nikdy nebudeme mít absolutní kontrolu.

Podvědomě to víme, ale je dobré si to zvědomit. Mně třeba pomáhá vnímat nesoulad mezi očekáváním a realitou. Případně mezi obavami a realitou.

Menší nesoulady jistě zažíváte denně, jen si jich třeba nevšímáte. Zkuste odteď aktivně sledovat, jak moc se budoucnost liší od toho, co jste si naplánovali, v co jste doufali, nebo čeho jste se báli.

Sbírejte důkazy, že i když se snažíte sebevíce, stejně se vaše očekávání nenaplňují. Třeba že vytvoříte podle vás dokonalé dílo, ale lidi ho zkritizují. Nebo naopak zdráhavě sdílíte práci, u níž se bojíte kritiky, ale nakonec ji lidé přijmou lépe než tu dokonalou. Stává se mi to běžně.

Sledujte kontrasty i v osobním životě. Třeba že z lásky něco uděláte, abyste potěšili, nebo něco neuděláte, abyste neublížili, načež naštvete anebo ublížíte právě tím, co jste udělali či neudělali. Měli jste promyšlené své chování, pečlivě ho řídili a očekávali určitý výsledek. Ale selhalo to. Pokud nedokážete odhadnout reakce jednotlivců, které znáte, jak chce odhadovat reakce třeba stovek či tisíců neznámých lidí, když se o něco dělíte na internetu?

A pak se podívejte na svůj životní příběh. Naplnilo se to, co jste plánovali třeba před 10 lety?

Já třeba plánoval touhle dobou bydlet na Havaji a být uznávaný brand designer zahlcený skvělými zakázkami. Místo toho pracuji 10 hodin týdně a 5 let jsem psal knihu o tom, jak mít více volného času. A grafiku pomalu opouštím. Můj život se prostě vyvinul jinak, než jsem plánoval, protože v době toho plánování jsem neznal témata a nezažil události, které tu cestu ovlivnily. Kdybych tvrdě šel za svou vizí, možná bych byl na té Havaji, ale rozhodně bych nebyl tak spokojený a naplněný, jako jsem teď.

A co vy? Jste přesně tam, kde jste chtěli být? Pokud ne, tak snaha kontrolovat svůj život selhala. Zřídka se věci odvinou tak, jak chceme my. Zkuste tedy svou kontrolu pustit. Odevzdat ji osudu. Co se má stát, to se stane. Que sera, sera.

Možná že víte, že je kontrola marná. Ale držíte se jí, protože máte pocit, že vás chrání před selháním a nepředvídatelností.

To jde vyřešit. Stačí, když se obojího přestanete bát. K tomu vám pomůže uvědomění, že selhání i nepředvídatelnost jsou super. Pak kontrolu rádi pustíte, abyste načerpali jejich benefity.

 

Selhání je super

Čím více se chybám vyhýbáme, tím více se jich bojíme a tím silnější dopad na nás mají, když už nastanou – a dříve či později nastanou. To nás zabolí, o to víc se pak chyb bojíme, o to více se jim snažíme vyhýbat a tak dále. Je to začarovaný kruh. Pak nám i sebemenší chyba způsobuje obrovskou bolest.

A to nás brzdí v práci i v životě. Strach z chybování brání zkoušet nové věci a experimentovat. Bojíme se, že v nějakém ohledu selžeme, že se budeme mýlit, že nás někdo zkritizuje atd. Potom bezpečně jedeme v zajetých kolejích a nikam se neposouváme. Radši tiše stagnujeme, než abychom selhali.

Chceme-li se v životě nějak posouvat, chce to zlepšit vztah s chybami. Přestat se jich bát a začít si je užívat.

Jak se jich přestat bát? Snad pomůže uvědomění, že vás chybování nezabije. Vážně. Dokážu to. Žijete? Právě teď? No vida. A přitom jste v životě udělali milion chyb a prošli nespočtem selhání. Takže je vysoká šance, že přežijete i ta další selhání.

A nejen že je přežijete. Ta selhání vás posílí. Stejně jako vás posílila ta dosavadní. Vyrostli jste tam, kde jste dnes, právě díky všem chybám a selháním.

Ano, proces selhávání není příjemný. Ani pocity zranění po tom selhání nejsou příjemné. Ale co je úžasné je to, co nastane po zranění – růst.

Je to jako při posilování svalů. Svaly na mikro úrovni poničíme a ony pak, v reakci na poškození, vyrostou silnější. A stejně i my adaptujeme na selhání. Po zranění přijde hojení. A po zahojení jsme silnější, zralejší a moudřejší. Něco se naučíme, upravíme svůj přístup, ujasníme si priority atd. Tak jako tak nám to selhání pomůže.

A čím větší selhání, tím větší lekce. Čím větší zranění, tím větší růst. Nikdo nemá rád negativní zážitky, ale právě ty nás transformují. Malé selhání vás nepřiměje přehodnotit život. Ale velký přešlap, za který dostanete od života slušnou facku, ten vás probere a donutí něco změnit.

Abych nemluvil jen abstraktně, tak přidám pár příkladů ze svého života:

1) Vypadnul jsem z ČVUT už po prvním semestru. Do té doby jsem byl premiant a náhle takové selhání. Au. Ale nevadí. Díky tomu jsem získal půl roku volna. Což mě vyděsilo a přimělo ten čas využít rozumně. Naplno jsem se ponořil do grafiky a hledání prvních zakázek. Nebýt tohoto selhání, možná nejsem grafik.

2) V Thajsku jsem se zranil. Moje blbost. Neměl jsem boty do vody (na mou obhajobu, byla to písečná pláž) a šikovně jsem dupnul na nějaký ostrý šutr. Krve jak z vola. Asi 10 stehů. Další 2 týdny (do konce pobytu) jsem nemohl do vody a místo výletů jsem si četl na pláži. Po večerech jsem aspoň plánoval svou další dovolenou. Do té doby byl můj cestovatelský sen Havaj. Ale říkal jsem si: Ne, ta je drahá a daleko, tam se podívám tak za 10 let, až procestuji nějaké normálnější destinace. Jenže v ten den, co jsem se zranil, jsem původně plánoval vyrazit na zipline kamsi do divočiny. Těšil jsem se, ale řekl jsem si, že dneska si dám pohov. Odložil jsem to. A pak už to nezažil. Takže díky tomu zranění jsem si uvědomil, že když něco fakt chci, tak to nemám odkládat. A tak jsme ten další rok letěli s kamarádem na Havaj. A obecně se od té doby snažím nečekat a plnit si své sny hned. Díky čemuž jsem si ty největší sny splnil už před třicítkou.

3) Díky rozchodu a následné zpětné analýze jsem zase prošel velkou emoční a duševní transformací. Uzrál jsem a vyrostl na tolika úrovních, že to je neskutečný. Dobře, není ze mě Seneca, ale jsem mu rozhodně blíže než kdy dřív. Do té změny spadá i osobní krize, jež zažehla léčbu perfekcionismu. Tudíž i tento článek vznikl jen díky rozchodu. Navíc jsem se nesmírně sblížil s několika kamarádkami a kamarády, zejména těmi, co byli v podobné situaci a s nimiž jsme se vzájemně podporovali. Z běžného kamarádství se stalo intenzivní přátelství. I za to vděčím rozchodu. Rozchody sbližují.

A tak dále. Mohl bych uvést i všední a méně drastické případy. Třeba že pokaždé, když mi někdo ukáže, že se mýlím, tak díky tomu poznám pravdu. Nerad se mýlím, ale pravda je pro mě důležitá. Proto jsem vděčný, když mě lidé vyvedou z omylu. A jelikož se snažím dělat osvětu, což vyžaduje šířit pravdu, tak mi ti lidé vlastně pomáhají pomáhat.

Proto je selhání super. Právě selhávání nás zdokonaluje. Takže by paradoxně mělo být v repertoáru každého perfekcionisty. Chcete-li dosáhnout dokonalosti, musíte se k ní prochybovat. Každé selhání vás naučí, jak to příště udělat lépe. Pravidelné selhávání tedy zajistí nekonečné zlepšování.

Tohle si uvědomte a pak přirozeně začnete pouštět kontrolu, protože už se nebudete selhání bát. Budete ho vítat. Bude to váš pomocník.

A pak je tedy ještě potřeba se naučit v tom selhání moc neprožívat. Prostě selžete, naštvěte se, poučte se a jděte dál.

To naštvání je klíčové. Právě ty negativní emoce slouží jako impulz pro změnu. Jen by měly být nárazové. Neutápějte se ve zlosti, výčitkách, lítosti, nebo sebekritice. Bouchněte do stolu, zakřičte si, vychladněte ve fitku nebo na procházce, no a potom analyzujte, co se stalo, proč se to stalo a jak tomu příště zabránit. A pak s chutí vyrazte na cestu za dalším selháním.

Vím, snadno se to říká. Ale věřte, že jakmile začnete k chybám přistupovat více pragmaticky a pozitivně, tak se z nich budete otřepávat stále rychleji.

 

Nepředvídatelnost je super

Můžeme mít pocit, že když nebudeme dokonale ovládat svůj život, tak bude nepohodlný. Bude nepředvídatelný. Vstoupíme do neznáma. A neznámo přináší riziko nekomfortu a nebezpečí.

Jak jsem již zmínil, neznáma jsem se děsil. Bál jsem se, že když přestanu ovládat svůj život, tak se sesype jak domeček z karet. Že když přestanu směřovat svou budoucnost, tak se ztratím.

Ale už po pár týdnech léčby perfekcionismu jsem uviděl, že i když jsem trochu upustil kontrolu, tak se život nerozpadl. Nepřišel chaos ani úzkosti. Naopak přišla úleva a pocit svobody.

Čím více jsem pak přemýšlel nad tím, jaký jsem byl control freak, tak mi to přišlo stále více absurdní. Víte, jedny z mých nejsilnějších hodnot jsou objevování a dobrodružství. A obojí vyžaduje konfrontaci s neznámem.

Třeba miluju bloudění. Toulání přírodou. Chůzi za nosem. Jedny z nejhezčích míst jsem našel úplnou náhodou. Objevil jsem je. Někdy vyloženě díky tomu, že jsem se odchýlil od plánu. Něco mi říkalo, ať jdu radši tudy. A rázem jsem se ocitl třeba na této vyhlídce v Thajsku.

 

 

A o chvíli později jsem objevil tuto pláž.

 

 

Nejde jen o místa. Obecně mé nejsilnější zážitky jsem neplánoval. Přišly, když jsem pustil kontrolu a otevřel se neznámu.

Můj racionální Tomáš by třeba nikdy nenaplánoval potápění se žraloky na Palau. Ale pak jsem vyrazil na potápěcí túru, načež.. moment… tam budou žraloci? Bez klece? Ve volný vodě? Cože?! Hm. Už nejde vycouvat. Jdu do toho.

 

 

Stejně tak bych si s chladnou hlavou nikdy nenaplánoval parasailing na ostrově Phi Phi. Ale když jsem viděl, jak tam kdosi poletuje vysoko nad pláží, tak jsem si řekl: Wow, já chci taky.

Anebo jsem, na témže ostrově (coby introvert) fakt neplánoval jít na plážovou diskotéku. Další den jsem vstával v 5 ráno kvůli soukromé plavbě lodí do Maya Bay. Kdepak, v noci budu spát. Pak mě ale osud dovedl na tu pláž a něco mi říkalo, ať to jdu omrknout. Nakonec z toho byla nejlepší noc, co jsem kdy zažil. Boží lidi, boží hudba, hvězdy nad hlavou, moře pár metrů od parketu, takže se člověk mohl kdykoli zchladit, a než se vrátil na parket, tak byl díky horku zase suchý. A navíc tam dělali tu nejlepší white russian, jakou jsem kdy pil.

Jasně, ne vždy bylo neznámo tak super. Ale na to špatné si skoro nevzpomínám.

A nejde jen o cestování. Třeba při psaní knihy, přesněji při rešeršování, jsem se mnohokrát odklonil od svého plánu a ponořil se do zkoumání okrajových témat, co mi na první pohled přišly nesouvisející, ale něco mi říkalo, ať pokračuju. A díky tomu jsem pak vždy narazil na nečekané souvislosti, které mi pomohly knihu vylepšit.

Jednou jsem třeba chtěl najít vědecký zdroj k podložení svého argumentu. Načež hledání jednoho zdroje se vyvinulo v půlroční rešerši, která proměnila knihu i můj život. Kdybych se držel plánu, tak se to nestane. Pokáral bych se, že trávím čas zbytečnostmi. Že takovéto náhodné objevování si mám nechat až bude kniha hotová. Ale právě protože jsem se odchýlil od stanovené trasy a ponořil se do neznáma, tak je kniha mnohem přínosnější, než byla.

To všechno pro mě byly důkazy, že je super pouštět kontrolu. Teď už se neznáma tolik nebojím. Sice pořád nemám rád narušené plány, ale stále častěji zjišťuji, že právě díky tomu narušování je můj život bohatší.

Proto už mě tolik neláká mít nad vším kontrolu. Nějakou kontrolu si stále udržuju, protože mi dává pocit bezpečí, ale už to nepřeháním tak, jako dříve. A už ani nechci. Přehnaná kontrola potlačuje náhody. Přehnané plánování potlačuje spontaneitu. A obojí potlačuje život.

A co vy? Vybavují se vám příklady, kdy vám puštěná kontrola pomohla? Kdy nastal skvělý moment zcela neplánovaně? Nebo vyloženě díky tomu, že věci nešly podle plánu? Snad vám tyto zážitky dodají odvahu skočit do neznáma.

 

Buďte zranitelní

S kontrolou souvisí strach ze zranění. Snažíme se ovládat realitu, aby se vyvíjela předvídatelným a bezpečným směrem. Čím vyšší kontrola, tím nižší riziko bolesti.

Bolest se prolíná se selháním. Pokud se vám podařilo přijmout selhávání, snad přijmete i zraňování. Jde to ale ještě umocnit. Zjistil jsem, že potřeba kontroly mi výrazně klesla od doby, co se snažím být zranitelný. Zranitelnost mi snižuje strach ze zranění.

Zranitelnost je pro mě silné téma. Považuji ji za předpoklad spokojeného života a zdravých vztahů. A co to je? Zatím jsem si kolem ní nedělal rešerši, takže ji definuji na základě pocitů. Za mě: zranitelnost = odvaha.

1) Odvaha trpět. Nebát se ztráty pohodlí, neúspěchu, zklamání, kritiky ani jiné bolesti. Jak jsme si řekli, zranění bolí, ale hojení nás posílí. Neříkám, že máme zranění vyhledávat. Jen bychom měli přijmout, že utrpení je součástí života a přestat se mu vyhýbat. Rozhodně ale nemám na mysli úplnou rezignaci. Bolest nás transformuje právě proto, že se jí příště chceme vyhnout. Cílem je tedy neopakovat stejnou bolest a otevřít se jen té nové.

2) Odvaha riskovat. Čelit výzvám navzdory pocitu nepřipravenosti a nedostatečnosti. Kdybyste byli dokonalí a nesmrtelní, tak jste nezranitelní. Nic vám nehrozí a neriskujete. Neprojevujete odvahu. Až když o něco jde, ale navzdory tomu do té výzvy vkročíte, tak teprve tehdy jste odvážní a zranitelní. Třeba celý tento článek je projev mé zranitelnosti. Otevírám se asi více, než je zdrávo, což se mi může vymstít. Ale rozhodl jsem se riskovat, protože ta moje otevřenost třeba někomu pomůže. To riziko zranění za to stojí.

3) Odvaha žít autenticky. Nebát se žít svůj život. Následovat intuici. Být upřímní k sobě i k ostatním. Být otevření. Brečet. Smát se. Křičet. Neskrývat se. Sundat masku. Nepřizpůsobovat chování očekáváním ostatních. Nepotlačovat sebe sama, jen protože se bojíme, že nás ostatní nepřijmou. Naopak hrdě dávat na odiv své divnosti a nedostatky. This is me. Vyrovnej se s tím.

Jak pečovat o svou odvahu? Pomůže uvědomění, že spousty velkých úspěchů, na které jste opravdu hrdí, jste nedosáhli pohodlně. Vedla k nim trnitá cesta. Trpěli jste. A čím více jste trpěli, tím větší uspokojení a hrdost jste cítili za to, že jste vytrvali. Chcete-li opět zažívat hrdost a posilovat svou sebedůvěru, nezbývá než být odvážní i příště.

Také si připomínejte, že bolest je dočasná, ale hrdost je věčná. Vaše budoucí vám bude vděčné, že jste se odhodlali – a třeba i selhali – a díky tomu se v něčem posunuli. Spíš je ale pravděpodobnější, že právě to odhodlání vám pomůže neselhat. A když selžete, nevadí. Jak se říká, buďto zvítězíš, nebo se poučíš. Obojí je výhra.

A kdyby se vám nedařilo posilovat odvahu, tak posilujte sebe. Pečujte o to, abyste měli méně důvodů se bát. Pečujte o sebe sama, abyste si s každým zraněním lépe poradili. Já pečuji o své duševní zdraví, odolnost, nadhled a vnitřní klid. A pak, když se něco stane, tak mě to buďto zraní jen slabě (skoro mě to nebolí), nebo silně ale krátce (rychle se zotavím). Díky tomu věřím svému budoucímu já, že ať se stane cokoli, tak to zvládne.

Neříkám, že jsem velký hrdina. Ale snažím se být. Hrdinství plodí hrdost. A to je pro mě nejsilnější pozitivní emoce, která mi dodává odhodlání do dalších výzev.

A pro případ náhlého zeslábnutí odvahy doporučuji mít v záloze nějakou vzpomínku anebo citát, co vám tu odvahu dodají. Já si třeba připomínám Aragorna.

 

 

Větu I do not fear death (Nebojím se smrti) si připomínám, když se bojím selhání, ztrapnění či ponížení. Vzpomenu si na Aragornovu odhodlanost a odvahu, se kterou kráčí vstříc možné smrti. A říkám si, že ať se stane cokoli, tak mě to nezabije. Rázem se strach promění v odvahu. Napnu hruď a jdu do akce.

 

NE-růst

Původní článek měl být o tom, jak jsem si všiml posedlosti seberozvojem, jak mě znechutila a jak jsem se rozhodl přestat rozvíjet. Pak mi došlo, že ten růst byl jen nástroj pro dosahování dokonalosti a pocitu dostatečnosti. A tak jsem přesunul pozornost na perfekcionismus. A jeho léčba mi pak ještě více snížila chuť růst.

Ano, stejně jako u té analýzy, i tady jde o posouvání se v osobní rovině. Ale i tady jde o princip. Chceme oslabit obecnou potřebu růst. A ta mi klesla, jakmile mi klesla chuť do seberozvoje.

Kontinuální seberozvoj jsem vždy považoval za součást své identity. Letos mě ale trklo, že už se mnou ta myšlenka věčného růstu nesouzní. Asi týden jsem nad tím přemýšlel a zjistil, že ta snaha se rozvíjet už mi dává jen mizivé benefity. Že sice denně sleduju seberozvojová videa anebo čtu rozvojové články, ale skoro nic nového už se neučím, ani mě to jinak neobohacuje. Spíš že mě to irituje.

Došlo mi, že ten samoúčelný progres mě degradoval. Třeba právě tím, že jsem cítil potřebu růst, abych se cítil dostatečně, což mi paradoxně stále připomínalo mou nedostatečnost. Rostl jsem, abych se cítil lépe, jenže jsem se cítil hůře.

A tak jsem změnil přístup. Dávám si pozor, abych bezhlavě nerostl jen proto abych rostl. Dříve jsem rostl ze setrvačnosti. Preventivně. Teď rostu jen když skutečně potřebuji vyrůst. Protože mi to zrovna teď s pomůže překonat konkrétní výzvu.

Také už neléčím růstem pocit nedostatečnosti. Více pracuju na tom, abych přijal a užíval si to, kým jsem. V tom mi loni hodně pomohlo sebepoznání, o kterém jsem napsal dlouhý článek. Sebepoznání mi pomohlo přijmout a více doceňovat sebe sama, takže už méně závisím na docenění ostatních.

Také jsem si nedávno sám se sebou pokecal. Mluvil jsem sám k sobě jako nějaký kouč. Řekl jsem si zhruba toto: Nesnaž se stát nejlepší verzí sebe sama. Buď nejlepší verzí sebe sama. Tou autentickou verzí, do které už jsi vyrostl. Přes 10 let jsi rozvíjel svou osobnost. Je čas tu osobnost poznat. Je čas si vychutnat plody toho růstu. Vyladil jsi, co šlo. Už JSI dostatečný.

Musím ale říct, že nerůst je těžké. Je těžké přestat růst a přestat vyhledávat výzvy. Učit se být naplněný přestože do sebe nic nenalévám. Spokojeně stát na místě a nikam nekráčet. To je výzva. Růst je snadný. Nerůst je hrdinství.

Samozřejmě do určité míry růst pomáhá. Já díky seberozvoji vyřešil spoustu problémů a komplexů, pokořil své démony, více se otevřel atd. Seberozvoj tedy nezavrhuji. Jen chci říct, že nejen já, ale řada z vás už přečetla tolik knih, že jste možná už duševně zralí jako antičtí filozofové. A že vám ten další růst už nic nedává. Spíš jen připomíná, že nejste dostateční. Přitom dávno jste.

Zakončím to poselstvím: Je v pořádku nerůst. Součástí seberozvoje je poznat, když už není nutné se rozvíjet. Kdy už to stačí. Kdy už jsme dorostli dál než je potřeba.

Já ten moment přehlédl. Nastal nejspíš už před několika lety. Nevadí. Hlavně že mi to už došlo. Zkuste tedy i vy zhodnotit, co vám růst dává. A pokud toho moc není a spíš vás to už štve, tak prostě zastavte.

 

5) Zažeňte potřebu dokonalosti

Nyní zaženeme obecnou potřebu dokonalosti. Více si zvědomíme ničivost perfekcionismu a ukážeme si benefity nedokonalosti. Opět k tomu využijeme emoce a logiku.

 

Emoce: Zmapujte si dopady perfekcionismu

Při čtení článku už jste si možná uvědomili, že i vás perfekcionismus ničí. Zkuste jít hlouběji. Zastavte se a zmapujte si ty nejničivější dopady. Snad vás odstraší.

Klidně zapojte i další lidi. Máte-li kolem sebe někoho, kdo vám dá upřímnou a tvrdou zpětnou vazbu na vaše chování, využijte toho. Spoustu věcí nevidíme, dokud na ně někdo nepoukáže. A naši blízcí je tolerují, protože nás mají rádi. To ale neznamená, že je neštvou.

Případně si jen vzpomeňte na nevyžádanou kritiku anebo na zdánlivě nevinné narážky. Třeba nebyly tak nevinné a poukazují na nějaký projev vašeho perfekcionismu, který třeba zatím není tak vážný, ale časem se může prohloubit, takže je fajn ho včas zastavit.

Já už se o hlavní problémy podělil. Přiblížím ten nejničivější: zásadovost.

Teď budu velmi otevřený. Pointou je dojít k silným emocím. Takže pokud vy budete nenávidět mou mladší verzi, představte si, jak ji asi nenávidím já.

Jednou mou zásadou bylo, že jsem nekomunikoval před polednem. Dodržoval jsem to už asi 4 roky. Nechodil jsem na e-maily, komunikátory, sociální sítě. Nebo třeba jen jednou ročně, když k tomu byl vážný důvod. SMS budiž, ale jen výjimečně. Místo toho jsem ta rána a dopoledne věnoval práci na knize. Říkal jsem to i lidem. A píšu to i ve své knize. Takže to byl i veřejný závazek, jehož porušení by ze mě udělalo podvodníka.

Na první pohled nic závažného. Jenže pak přišla Daenerys…

Vztah mě přiměl upravit řadu návyků (a změnil jsem je rád, stálo to za to), ale pokud jde o zásadu nekomunikování, tak tu mě nenapadlo zpochybnit. Navíc, říkal jsem si, Daenerys je stejně v práci, takže ji nechci rušit a budu se věnovat knize. A je v práci i odpoledne, takže se budu v klidu věnovat zakázkám. A komunikaci si vynahradíme večer, kdy se uvidíme anebo si dáme videocall.

Obecně, já preferuji ucelené a intenzivní delší bloky, spíše než roztříštěné a mělké kratší bloky. Nejen v komunikaci, ale i v práci, zábavě, životě. Prostě mám rád intenzitu. Intenzivnější zážitek je kvalitnější, tudíž dokonalejší. Potřeba intenzity je tedy další projev mého perfekcionismu.

Jenže.. Daenerys preferovala frekvenci. Ok, zjistil jsem to až později, ale to mě neomlouvá. Mělo mě kruci napadnout, že by bylo dobrý o vztah pečovat i pomocí frekvence, nejen intenzity. A já se třeba i chtěl ozvat už během dne. Ale zaprvé jsem ji tedy nechtěl rušit (chabá výmluva), zadruhé jsem se bál, že se zakecáme a naruší nám to harmonogram (méně chabá výmluva), ale zatřetí a především: stála mi v cestě ta moje zásada. nekomunikuju během dne. Tečka. Sorry.

Dokud jsme to vyvažovali intenzivním večerním kontaktem, tak ok. Horší to bylo, když jsme měli nabitější program a večer se neviděli. To mě štvalo. Ale vždy jsem si řekl, že neva, zítra to bude lepší. Nebylo. Ok, zítra už to bude lepší. Nebylo. V jedno období jsme se neviděli (osobně ani digitálně) pár týdnů. Frustrovalo mě to. Ale.. Prostě. Nenapadlo. Komunikovat. Přes. Den. Protože přes den nekomunikuju.

Zpětně bych si dal pěstí. To už nebyla zásadovost, ale diagnóza. Jak mi později došlo – a jak mi bylo i tady potvrzeno – tak ji to pochopitelně zraňovalo. Působilo to, že práce je pro mě důležitější a ona je podřadná. Ačkoli to tak nebylo, mé chování hovořilo jasně. A tak se cítila nezajímavá, nedostatečná, ignorovaná, osamělá, nemilovaná…

A to jsem ještě neřekl, že se to nekomunikování vztahovalo i na celé víkendy. Dříve mi to pomáhalo při psaní knihy. Dopřával jsem si intenzivní víkendové maratony psaní. Ale během vztahu už jsem o víkendech nepracoval. Nebyl důvod být offline a mlčet. Dobře, víkendový odstup od lidí mi pomáhá si lépe odpočinout. Ale tohle byla jiná situace. Je v pohodě odpočívat od lidí, protože i oni odpočívají ode mě. To protože žijí své životy.

A to jsem měl dělat i já. Součástí mého života byla ona a měl jsem být s ní, byť na dálku. Místo toho, když jsme některé víkendy nemohli být spolu, tak jsem to bral tak, že si teda holt od sebe dáme dovolenou.

Když nemohla ona, bral jsem to jako příležitost k tomu dát si výlety anebo maraton seriálů. A když jsem nemohl já, tak jsem čekal, že ona si dopřeje něco podobného. A tak jsem v pátek víceméně řekl: Tak hezkej víkend a ahoj v pondělí. Občas jsem se sice ozval, ale jen když byl pádný důvod. Jinak jsem mlčel.

Bum. Silnější pěst. Nechápu, jak jsem mohl být takový ignorant.

Minulost už nespravím, tak jsem upravil aspoň přítomnost. Právě to zhnusení nad mou ignorancí a souvisejícím zraňováním mě přimělo své zásady změnit.

Sice pořád o víkendu nechodím na pracovní e-mail (nikdy), osobní e-mail (vzácně), ani na sítě (vzácně). Ale na komunikátory už chodím ráno i o víkendu, nejsem-li extrémně zahlcený. A jasně vidím, že díky té pravidelnější komunikaci mnohem lépe udržuju a utužuju vztahy.

Uvědomuju si, že můj příklad je absurdní. A i mně by to před lety přišlo absurdní. Netušil bych, že se můj perfekcionismus (konkrétně dokonalé dodržování zásad) takhle přeleje i do osobního života.

Věřím, že vy jste rozumnější a své zásady přizpůsobujete novým okolnostem. Ale i přesto se zkuste zamyslet, které zásady bez zpochybňování dodržujete už X let a zhodnoťte, jestli vám stále slouží. Pokud ne, aktualizujte je, nebo je zahoďte, abyste včas zabránili tomu, aby se proměnily v něco tak absurdního, jako u mě.

 

Logika: Nedokonalost vede nad dokonalostí

Pokud jde o logiku, tak by vám mělo pomoct pochopení, že nedokonalost je vhodnější cesta. Mně pomáhá si připomínat následující rovnice:

Výjimečnost > Dokonalost. Bohatě stačí, když je výsledek excelentní. Většina lidí nepozná rozdíl mezi 90% a 99% kvalitou.

Dokončenost > Dokonalost. Hotová věc má vždy větší hodnotu než ta, kterou nekonečně ladíme a nikdo ji nikdy neviděl.

Užitečnost > Dokonalost. Já třeba tvořím obsah proto, aby byl užitečný. Abych lidem pomohl. A pomoc stačí nedokonalá. Když se ohlédnu za starými články, tak bych je přepsal. Vnímám je jako nedostatečné. Ale přesto mi za ně lidé i po letech děkují, protože jim pomáhají. Dokonalost zjevně není nutná. Hlavní je užitečnost.

Pravidelnost > Dokonalost. Je lepší za stejnou dobu pomoct 10× nedokonale než 1× dokonale. 10× 90% je lepší než 1× 99%. Proto, pokud chci opravdu pomáhat, tak nesmím dbát na dokonalost. Pak pomůžu méně lidem, nebo méně často. Tím pádem ti, kteří v mezičase s něčím bojovali, zůstanou bez mé pomoci. Trpí kvůli mému perfekcionismu.

Zdraví > Dokonalost. Nehodlám si už ničit zdraví snahou o dokonalost. Neodrovnám se enormním úsilím. Připomínám si, že nižší úsilí neznamená nezájem. Naopak. Mám zájem pomáhat dlouhodobě, takže právě proto nesmím přehánět úsilí. Když se odrovnám, tak vyhořím a pak nemohu pomoct nikomu. To je nezodpovědné. To je selhání. I když tedy nižší úsilí působí jako nezájem o aktuální výsledky, je to projev zájmu o dlouhodobé výsledky.

Potenciál > Dokonalost. Tento pohled rozvedu více do hloubky, protože mi pomáhá ze všech nejvíce.

 

Potenciál > Dokonalost

My perfekcionisté se snažíme každou věc dotáhnout z hlediska kvality či kvantity. Dotáhnutí je v pohodě. Dotahuje se něco, co bylo nedotáhlé, nehotové, neúplné.

Problém je, že když to dotáhneme, tak to ještě vylepšujeme, zdokonalujeme, zkrášlujeme, obohacujeme. Tady už ladíme něco, co třeba nemusí být laděno. Možná to tím i zkazíme. Prostě to přeladíme.

Nedávno mi došlo, že každá věc má svůj potenciál. Každá věc touží vyrůst do nějaké ideální podoby. A my bychom měli té věci dovolit vyrůst právě do této podoby. Měli bychom tu věc dotáhnout k jejímu potenciálu.

A pak zastavit. Neměli bychom ji dále přikrášlovat a dělat z ní něco, čím není – čím jí nebylo souzeno být.

Přijde mi, že my perfekcionisté se snažíme pěstovat čtyřlístky. Zasadíme semínko trojlístku, optimalizujeme zalévání, péči o kvalitu půdy, osvětlení a kdo ví co ještě (sorry, nejsem botanik), abychom zvýšili šanci, že vyroste čtyřlístek.

Jenže, pokud se v tom semínku neukrýval čtyřlístek, tak ten čtvrtý list prostě nevynutíme (nebo jo? sorry, nejsem botanik). Můžeme jeden list rozříznout na půl, nebo můžeme přilepit čtvrtý list, který utrhneme z jiného trojlístku. Pak to na oko bude čtyřlístek, ale divný a nepřirozený.

A já mám právě pocit, že perfekcionisté se usilovně snaží dělat z trojlístků čtyřlístky. A že pak výsledek není tak elegantní a upřímný, jak by mohl být.

Třeba u tohoto článku cítím, že to nemá být čtyřlístek. Že to je prostý trojlístek. Dokonalý svou nedokonalostí. Výjimečný svou nevýjimečností. Přínosný tím, že se nesnaží být až moc přínosný. Je ucelený, hotový a nic mu nechybí.

Dosud jsem se snažil tvořit dokonalé články. Ideálně ty nejlepší články na to téma na českém internetu. Obsáhlé, hluboké, široké, podložené a co nejvíce univerzální, abych pomohl co nejvíce lidem.

To znamenalo, že jsem provedl hlubokou rešerši, abych dokonale porozuměl tomu, co už se o tématu ví. Zorientoval jsem se ve vědeckých studiích i cizích zkušenostech a prolnul to s tím, co chci říct já. Zaplnil jsem díry ve svých argumentech, nebo je aspoň podložil nějakými důkazy či příběhy. A pak jsem vše ozdrojoval.

Ale u tohoto článku jsem cítil, že nemám dělat rešerši. Že se mám podělit jen o své osobní zkušenosti a vlastní vhledy. Protože ty mi stačily k tomu, abych ten perfekcionismus oslabil. Nepotřeboval jsem psychology. Kdeco mě sice náhodně inspirovalo, ale já sám jsem žádné informace nevyhledával.

Toto je tedy můj první nedokonalý článek. Osobní a neozdrojovaný. Vychází ze mě. A buďto vám pomůže, nebo ne. Ale tohle je jeho potenciál. Na nic víc si nehraje.

A to se teď snažím vnímat všude. Zamýšlím se, co je potenciál každé věci, kterou tvořím. Dosud jsem si pokládal otázku: Jak já chci, aby vypadal ideální výsledek? A teď se ptám: Jak by měl vypadat ideální výsledek? Do jaké podoby se tahle věc chce vyvinout?

Snažím se tedy už vnímat, jestli náhodou na sílu nevynucuji vyšší kvalitu, která výsledek paradoxně zkazí.

Třeba jestli ty příklady a důkazy, o které článek obohacuji, ve výsledku nebudou překážka, která lidi znudí, znepříjemní jim čtení, nebo jim ztíží vstřebání pointy. Nebo, naopak, jestli to usilovné zkracování nepovede k tak stručným textům, že z nich většina lidí nevyčte to, co se v nich ukrývá.

Není snadné najít ten bod, kdy už není nutné nic přidat ani odebrat. To se budu učit asi po zbytek života. Ale hlavně že se o to snažím. Podstatné je, že mi tento pohled pomohl se odpoutat od univerzálních měřítek kvality, na které jsem se snažil naroubovat vše co dělám. Teď se snažím u každé věci zvažovat její jedinečný potenciál. A u něj se zastavit. Tak třeba vám to pomůže také.

 

6) Zvykejte si na nedokonalost

Předposledním krokem je zvyknutí si na nedokonalost.

Jak jsem zmínil, perfekcionismus vnímám jako chování. Tudíž, pokud jsme dlouhodobí perfekcionisté, tak je to hlavně o tom, že jsme zvyklí se chovat jako perfekcionisté. Proto stačí si odvyknout chovat se jako perfekcionisté.

Tento krok je prostý. Obklopujte se nedokonalostí a nesnažte se ji zdokonalovat.

Tím budete trénovat nechávat věci neúplné, nepřesné a nedotažené. Čím častěji se to bude dít, tím větší si vybudujete toleranci vůči nedokonalostem. A tím více si odvyknete chovat se jako perfekcionisté.

 

Trénovat můžete třeba takto:

• Nedokončete uklízení. Úmyslně nezameťte vybranou část bytu. Stačí jeden metr čtvereční. Nechte ho špinavější. Ideálně někde, kde ho vidíte, aby se vám připomínal v celé své nedokonalé kráse. A snažte se ovládat. Potlačte své tendence to zamést. Učte se tolerovat neuklizenost.

• Nechte věci nenarovnané, nevhodně umístěné, natočené do špatného úhlu. Máte-li i vy mírné OCD a věci musíte mít dokonale rozmístěné, zarovnané a symetrické, tak úmyslně něco umístěte špatně. Nebo, pokud si třeba při ustlání postele potrpíte na dokonale natáhnutou peřinu, tak ji úmyslně pomačkejte. Vytvořte na ní hrbolky a odolávejte chuti je vyhladit.

• Neopravujte chyby. Všimnete si překlepu po odeslání komentáře či zprávy? Nechte ho tam. Ukažte ostatním svou nedokonalost. Pokud jste odvážní, nechte tam i faktickou chybu, nebo trapný argument. Samozřejmě záleží na kontextu. Pokud radíte v profesní skupině, kde působíte jako profík, tak je dobré tu chybu upravit, protože by mohla uškodit vašemu dobrému jménu. Nebo tomu člověku, kterému radíte. Ale jde-li o nepodstatnou chybu, nechte ji tam.

• Nereagujte na něco, na co musíte reagovat. Odolejte potřebě okomentovat příspěvek, který vám přijde zavádějící či neúplný a máte potřebu dovysvětlit, že takhle to není, říkáš to špatně. Krom tréninku nedokonalosti ušetříte i čas a nervy, které byste jinak věnovali dalšímu diskutování a hádání.

• Nedokoukejte epizodu seriálu. Pokud se na nějaký seriál díváte pravidelně, zkuste ho přerušit 10 minut před koncem epizody. Dokoukáte ji příště. Krom toho, že vás to bude učit předčasně odcházet od něčeho nehotového, tak si ty seriály možná více užijete. Závěry bývají napínavé a je uspokojující pak hned zapnout tu další epizodu.

A tak dále. Určitě vás napadnou další způsoby, jak si zvykat na nedokonalost. A jistě rychle zjistíte, že se svět nezboří, když ty věci ponecháte nedokonalé.

 

7) Zamilujte si nedokonalost

A poslední krok, který mi pomohl perfekcionismus oslabit nejvíce, je zamilování si nedokonalosti.

To by se mi nepodařilo, kdybych v létě nečetl knihu Measure (od Nikki Erlick). (V ČJ vyšla jako Život na míru.) Obyčejně neobyčejná a místy hodně silná kniha o tom, jak všichni dospělí zjistí, za kolik let zemřou. Máte-li rádi koncept memento mori či osudové předurčení, vřele doporučuji.

 

 

Ale zpět k perfekcionismu. Jeden odstavec mě zaujal. S dovolením ocituji anglicky. Právě v této podobě se mnou ta slova zarezonovala:

As they read together, Nina developed a habit of pridefully pointing out any typos she found in a published book, which never failed to annoy Amie. She always wished that her sister could just let go and lose herself in the story.

Pro neangličtináře: Šlo o sestry, které spolu četly knihy. Jedna měla ve zvyku hrdě poukazovat na překlepy. A druhou to štvalo. Říkala si: Kéž by neřešila překlepy a ztratila se v tom příběhu.

Trklo mě, že to jde přenést na perfekcionismus. Že nedokonalost je vlastně překlep v realitě. Je to objektivní či subjektivní chyba. A lpění na těchto chybách brání uvolněně prožívat svůj životní příběh. Brání nám se ztratit v přítomném okamžiku, protože tu přítomnost analyzujeme, tudíž ji neprožíváme.

A tak jsem si do zápisníku i do své mysli vryl připomínku:

Let go of typos and enjoy your life.

Přestaň hrotit překlepy. Neřeš nedokonalosti a užívej si života.

Problém je, že já moc neumím neřešit. Navíc jsem těch nedokonalostí vídal příliš moc. A jelikož mi bylo jasné, že ty překlepy tu budou navždy, tak jsem věděl, že na to musím jít jinak. Musím zlepšit vztah s těmi překlepy, aby mě přestaly trápit. A tak jsem si tu připomínku upravil:

Enjoy the typos

Z toho se stala moje mantra. Užívej si překlepy. Napsal jsem si to na ledničku, na telefon, na zrcadlo. Připomínal jsem si to několikrát denně. A večer jsem se při rekapitulaci dne ptal: Jaký překlep jsem si dnes užil?

První dny se žádné vychutnávání nekonalo. Tak jsem ty životní i pracovní nedokonalosti aspoň přijímal. Přijal jsem, že tu jsou a že dokážu žít i navzdory jim. Při rekapitulaci jsem se neptal, jaký překlep jsem si užil, ale jaký jsem přežil.

Třeba že se mi něco překazilo plány, ale i navzdory tomu jsem ty plány jakž takž naplnil. Nebo se naskytl nečekaný problém, ale zvládl jsem ho překonat. Nebo se nenaplnila má očekávání, ale nakonec to bylo z nějakého důvodu dobře.

Užívání přišlo až když jsem na nedokonalostech začal hledat něco pozitivního.

První užívání přišlo, když jsem seděl na své oblíbené vyhlídce nad Vltavou, kam brzy ráno běhám, tiše tam sedím a čistím hlavu.

 

 

Je tam ticho. Dokonalé ticho.

 

 

Načež.. slyším dvojici, co se prochází poblíž a baví se. Ticho narušeno. Zkazili mi dokonalé ráno. Překlep. Kruci, ještě ani nevyšlo slunce, to nemůžou mlčet a užívat si toho kouzelného klidu? V létě jsem je tam slyšel vícekrát. A vždy mě takhle naštvali, že si dovolují ničit ten dokonalý klid.

Ale teď jsem si řekl: Enjoy the typos. Zastavil jsem se. Zkusil jsem se na ten překlep podívat z jiného úhlu. A už do pár sekund přišla myšlenka. Ty jo, to musí být fajn, mít někoho, s kým se projdou a pokecají při východu slunce.

Naštvanost se proměnila v nepřímou vděčnost. Přeju jim to. Sice narušují ticho, ale to vadí jen mně. Oni jsou dvojice. Jejich potřeby převažují nad těmi mými. Navíc mají právo mluvit. Je absurdní, aby mě to štvalo.

Tímto stylem jsem se pozastavoval nad vším, co mě štvalo a snažil na tom najít světlou stránku. Neříkám, že jsem si začal užívat všechny nepříjemnosti. Ale minimálně už je tak neprožívám. Nebo se mi daří je ignorovat.

Do týdne už jsem si tu mantru nemusel ani připomínat. Stala se součástí mého pohledu na svět. A už během toho jednoho týdne jsem cítil, že jsem spokojenější, otevřenější, ne tak úzkostlivý a méně naštvaný. A hlavně mi výrazně klesl obecný perfekcionismus a lpění na dokonalosti.

Užívání překlepů se umocnilo, když jsem začal hledat, jak mě ta nedokonalost obohatila.

V prvé řadě jsem začal vnímat nedokonalost jako test. Ten překlep mě zkouší, jak na něj budu reagovat. Impulzivní reakce byla vždy negativní. I když jsem vzápětí objevil pozitiva, stejně to začalo u negativních emocí. A tak jsem se zastavil a sledoval, co to se mnou vnitřně dělá. Proč to vnímám negativně. Snažil jsem si z toho něco odnést. Což se obvykle povedlo.

První větší obohacení přišlo, když jsem se jednou vracel busem do Prahy. Až po 10 minutách mi došlo, že sedím v protisměru. Nesnáším protisměr. Není mi z toho dobře. Je to nepřirozené. Evolučně nejsme zvyklí na to, aby okolí ubíhalo opačným směrem. Taky mě štve, že nevidím, kam jedeme – nepředvídatelnost, nejistota, nebezpečí. Navíc vidím desítky lidí. A co hůř. Oni vidí . Brrr. Úzkost.

Na chvíli jsem se zděsil, ale pak mou pozornost zaujalo batole. Jeho matka ho půjčila jedné paní, která ho tam kolébala a uspávala a něco u toho vyprávěla. Bylo to roztomilý. Dojemný. Připoutalo to pozornost všech přísedících. Všichni kolem zmlkli, usmívali se a kochali se tou nevinností. Krásnej moment.

A kdybych seděl dokonale, tedy ve směru jízdy, tak jsem se této jedinečné chvíle nemohl účastnit. Jinými slovy: ta nedokonalost mi umožnila to zažít.

A tak jsem při rekapitulaci překlepů začal přemýšlet, co jsem zažil díky nim. Začal jsem vnímat benefity nedokonalosti. A to mě naučilo tu nedokonalost milovat.

Někdy žádné převratné benefity nenajdu, ale už jen to vyhledávání pozitivity mi pozitivitu zvyšuje. Což znám roky. Praktikuji vděčnost, kdy rekapituluji, co se mi děje a zač jsem vděčný. To mi pomáhá přerámovat negativa (takže nedokonalosti) na pozitiva. Vše zlé je pro něco dobré. Něco se naučím. Něco mi to dá.

Ale vždy jsem to vnímal takto: X bylo zlé, ALE dalo mi to Y.

Až teď to vnímám takhle: X bylo skvělé, PROTOŽE mi to dalo Y.

Malá změna v myšlenkových pochodech, ale obrovská změna v prožívání.

Do dvou týdnů jsem si všiml, že už mě při večerní rekapitulaci překlepů nic nenapadá. Ne protože bych překlepy neviděl, ale protože už je skutečně neřeším. Když vidím nedokonalost, řeknu si: no co, je to prostě jen překlep.

Navíc mi došlo, že i když jsem se na nedokonalost soustředil s cílem ji proměnit v něco pozitivního, pořád jsem se na ni soustředil. Stále jsem skenoval realitu a bedlivě sledoval chyby a nedostatky. Je lepší je sledovat s radostí než z úzkostí, je lepší je jen vnímat a nesnažit se s nimi něco dělat, ale pořád jsem je sledoval. A tím jsem si připomínal, že tu nějaké nedokonalosti jsou.

A to si přece připomínat nepotřebuju. Takže jsem realitu přestal skenovat a asi do tří týdnů už jsem nedokonalosti téměř nevnímal. Naučil jsem se s ní žít. A s klidem na duši. Překlepy mě přestaly jakkoli ovlivňovat. Prostě tu jsou.

Naplno jsem přijal, že celá realita je vytvořená z chyb. A to je na ní to krásné. Překlepy jsou kořením života.

A toto přijetí ovlivnilo vše ostatní. Oslabilo to mou potřebu analyzovat přítomnost. Nemá smysl skenovat realitu a hledat chyby, protože těch chyb jsou miliony. Což oslabilo i mou potřebu kontroly. Když jsou těch chyb miliony, tak nemá smysl se snažit je napravit. A vlastně už je ani nechci napravit. Tudíž to oslabilo i mou potřebu posouvání. Už nechci směřovat k dokonalé budoucnosti. Nestojím o ní. Ta snaha za to nestojí.

Takže, a já to snad zakřičím: UŽ NETOUŽÍM PO DOKONALOSTI !!!

A to považuji za snad nejdůležitější změnu v životě. Aspoň v osobním rozvoji. Nevím, jestli můj přístup pomůže i vám. Ale za zkoušku nic nedáte.

Zkuste si tedy i vy užívat překlepy. Buďto už během dne, když se dějí, nebo si je rekapitulujte na konci dne. Projděte, jaké nedokonalosti vás naštvaly a jestli se, díky nim, náhodou nestalo něco skvělého.

Pršelo, ale díky tomu jste viděli krásnou duhu.

Ujel vám autobus, ale díky tomu jste si dali zmrzku při čekání na ten další bus.

Něco vám zkazilo den, ale díky tomu jste se ozvali své kamarádce, která se nabídla, že pokecáte u kafe, což vám den naopak nesmírně zlepšilo.

Bojovali jste s tím zatraceným softwarem, ale díky tomu jste se dokopali najít si nějaké návody a naučit se lepší postup, díky němuž teď pracujete efektivněji.

A tak dále.

Troufám si říct, že opravdu každá nedokonalost vede k něčemu skvělému. Čím více si toho budete všímat, čím více překlepů si budete užívat, tím více si je zamilujete.

A pak přestanete chtít být perfekcionisté. Protože když milujete nedokonalost, proč ji kazit zdokonalováním? 🙂

 

Aby bylo jasno…

Jen pro ujasnění. Tento článek nemá být sdělením, že začnu věci flákat a budu psát články o ničem. Jen říkám, že nebudu přehnaně usilovat o dokonalost.

Už nebudu věnovat enormní úsilí, abych dosáhl na 99.99% kvalitu. Budu cílit řekněme na 98 %. Možná na 95 %. To stačí. Stejně posunu laťku i v osobním životě.

Také si ponechám i nástroje perfekcionismu. Aspoň do nějaké míry. Pomáhají mi:

Analýza mi pomáhá se zorientovat ve světě, rozebírat témata, nacházet souvislosti a přicházet k zajímavým vhledům. Rozbor minulosti mi zase pomáhá chápat sebe sama. To všechno si ponechám. Jenom už se budu vyhýbat skenování reality a hledání chyb. A rozhodně už nebudu analyzovat ostatní. Nebo když už, tak jim výsledky té analýzy nesdělím.

Kontrola mi dává pocit vnitřního klidu. Chci mít život pod kontrolou, aspoň do nějaké míry. Pak se mohu, v rámci těch mantinelů, chovat a cítit svobodně. Bez pravidel vznikne chaos, který mě ubíjí. Zároveň, třeba kontrola mé životosprávy mi umožňuje být zdravý a výkonný a efektivní a mít spoustu volného času. Dokud to samotné kontrolování nezačne zraňovat mě ani nikoho jiného, budu tu kontrolu držet. Už ale nebudu úzkostlivě kontrolovat každý detail svého života. Jinak by ta kontrola začala kontrolovat mě.

Růst mě naplňuje, akorát už chci růst jinak. Zaměřím se na znalosti a dovednosti. A seberozvoj omezím. Nebo se budu rozvíjet přirozeněji. Zvědavě objevovat, cestovat, nebo sledovat inspirující rozhovory. Už ale ten rozvoj nebudu tak plánovat. Budu plánovat život a rozvíjet se po cestě. Skrz žití, ne učení. Skrz zážitky, ne knihy a přednášky. Chci růst spontánně. Chci překonávat výzvy až když přijdou v ten pravý čas. Ne je vytvářet a přivolávat na sílu, jen abych vyrostl.

V každém případě, dokonalost pořád doceňuji. Jen už na ní nelpím. Zkrátka jsem se s perfekcionismem rozešel. Náš vztah je teď nezávazný. Kamarádský. Občas ho přizvu na návštěvu, aby mi s něčím pomohl, ale jinak už mě nedoprovází 24 hodin denně, jako tomu bylo dříve.

A to je taaaaak osvobozující.

Přeji vám, ať toho dosáhnete také.

A teď už běžte žít a užívat si překlepy.

 

Nedokonalosti zdar!

 

PS. Tento článek by nevznikl bez mé neskutečně úžasné kamarádky Elišky Šestákové. S ní jsem se podělil o svou krizi identity a vhledy kolem ne-růstu, ty jí přišly zajímavé, no a tak nadhodila, že bych o tom měl napsat článek.

Což jsem nezvažoval. Přišlo mi to jen jako nudné osobní filozofování. Neviděl jsem tam praktické využití pro čtenáře. Ale Eliščina slova mi vrtala hlavou a přiměla mě rozepsat své vhledy na pár desítek stran. Pak jsem článek nechal uzrát, protože jsem pořád necítil nijak velkou přidanou hodnotu. A obecně jsem netušil, jak to téma vhodně pojmout a odprezentovat.

Myšlenky kolem ne-růstu mě ale pořád doprovázely a později mi došly ty souvislosti s perfekcionismem. A pak přišla lavina dalších vhledů kolem perfekcionismu. A pak jsem se k článku s nadšením vrátil, přetransformoval ho a doplnil ho. No a teď jsme tady.

Takže všichni společně: 3, 2, 1… Díky Eliško! 🙂 💛 💛 💛

 

Podpora Časotvorba

„>

Tomáš Vachuda
Latest posts by Tomáš Vachuda (see all)

5 thoughts on “Jak léčit perfekcionismus

  1. Předem díky za všechny komentáře. Vaše pochvaly či hejty si přečtu po novém roce. Článek má bohužel nedokonalé načasování, takže vyšel den před mou dovolenou 🙂 Co už. Prostě překlep.

  2. Stanislav P.

    Hehe… na té délce je vidět, že jste fakt perfekcionista. Ještě ale asi pořád. Napadlo mě, jestli to nehodit do ChatGPT, nenechat ho to zkrátit, vybrat to klíčové a teprve to tady publikovat, i jako další verzi 2. Tomu říkám osvobození se od perfekcionismu. Přijmout jinou verzi někoho jiného vlastně jako nejdokonalejší, nejpřínosnější pro čtenáře. Ještě jsem to celé nedal, a tak nevím, jestli to zaznělo, ale tohle zřejmě připojuje další parametr k perfekcionismu, totiž že lpění na něčem, do čeho se investovala energie. Je pak už obtížné z toho vycouvat, půlku toho zahodit atd. než tedy dotáhnout ten super dokonalý výsledek. Velmi těžká věc. Přestat.

    1. Díky za reakci 🙂 No, kdybych byl perfekcionista, tak je to právě 2x kratší. Původní délka byla asi 60 stran A4. Z toho jsem to zkrátil na těchto asi 20 stran. Mohl jsem to ještě více zestručňovat, ale to by právě zabralo třeba další 2 týdny práce. Tak jsem to už nechal. Přestal jsem.

      Stojím si ale za tím, že to téma je komplexní, tudíž vyžaduje, aby bylo popsáno zhruba to, co jsem popsal. Nechal jsem tam ty informace a tipy a vhledy, které jsem já sám potřeboval k tomu, aby mi všechno docvaklo a abych se změnil. Chápu, že je to dlouhé, na poměry jiných článků, ale co se dá dělat 🙂

      Pokud jde o řešení s GPT, tak to už si může udělat každý sám. Já v tom nevidím osvobození od perfekcionismu, ale spíš o ztrátu autorství a hlavně – o nepředvídatelnou ztrátu klíčových informací. Jedna věc je sdílet článek, co je úplný ale nedokonalý (třeba z hlediska formy), ale jiná věc je sdílet článek, který má díry, takže lidé pak velkou část nepochopí, protože si ty informace nepospojí. Proto nikdy nepředám kontrolu GPT.

      Mým cílem není jen sdílet články, nýbrž pomáhat a ideálně měnit životy. A pokud já sám tomu článku nevěřím, tak ho nesdílím. A abych mu věřil, musí to být moje dílo a musí tam být vše podstatné (aspoň v mých očích). Takže tak.. ale.. to už se zase rozkecávám, takže dám na vaši radu a – přestávám 🙂 Každopádně díky za komentář.

  3. Tomáši!!!!!
    Beze slov.

    Jako vždy jste skvělý! Tak či onak. Dokonale nedokonalý nebo dokonale dokonalý,…prostě jen,….úžasný člověk.

Napsat komentář