Málem jsem zase vyhořel, ale naštěstí mě zachránily rituály…
Počkat, vyhoření? Přece jsem napsal knihu o práci s energií a teď k tomu poslední rok a půl připravuju videokurz, nebo ne?
Já vím, je to ironie..
Ale na mou obhajobu jsem vyhořel skutečně jen málem a hlavně — tentokrát nešlo jen o pracovní vyhoření.
Paradoxně jsem pracoval málo, akorát jsem se SNAŽIL pracovat více.
Tlačil jsem na pilu. Překračoval své limity. Snažil se hacknout své vlastní hacky.
Ne proto, že bych byl posedlý prací. Ne proto, že bych chtěl. Nebyla to “motivace láskou”, ale “motivace strachem”.
Nutil jsem se pracovat víc, protože mě okolnosti nutily pracovat víc.
Což mě vede k té hlubší rovině vyhoření. Ta už není pracovní, ale existenční.
💰 Existenční krize
Poslední roky šlo moje logotvůrčí podnikání do kopru. Měl jsem zhruba tak jednu poptávku za čtvrt až půl roku.
Důsledkem toho jsem loni žil z rezervy a letos žiju z půjček od rodičů. Objektivně jsem asi 150 tisíc v minuse.
👉 Poprvé v životě jsem začal platit pojištění až na konci měsíce anebo i po splatnosti.
👉 Poprvé za 12 let jsem platil úrok na kreditce.
👉 Některé měsíce jsem měl na účtu méně než 10 Kč.
👉 Musel jsem předčasně vybrat penzijko (30k).
👉 Downgradoval jsem Google Disk, abych ušetřil 100 Kč ročně.
👉 Stovka pro mě začala mít hodnotu jako dříve tisícovka.
Můj rock bottom vypadal takhle:

Prodal jsem spoustu kartiček Magiců. Na fotce můžete vidět tabulku, kde jsem si dělal čárky za každou kartu v hodnotě 1–10 korun.
Prodal jsem i pár dražších, které jsem měl rád, jen abych si vydělal dohromady asi tisícovku a mohl zaplatit internet…

Tohle bylo fakt dno. Takže asi nepřekvapí, že jsem tehdy extrémně šetřil.
Jo, občas jsem se utěšil zmrzlinou nebo popcornem (je levnější než chipsy), ale jinak jsem si poslední téměř rok nedovolil koupit skoro nic, co mi dělá dobře: knihy, oblíbenou kávu, oblíbený protein, natož třeba permanentku do fitka.
Výjimkou byl lístek na Odysseu do IMAXu. Jediná velká akce letoška, kterou jsem si užil, ale z té utracené pětistovky jsem měl silné výčitky… 🙈
⚔️ Vnitřní souboj: Racionalita vs. Strach
Pokud jste někdy zažili podobnou krizi, tak víte, jak je to mentálně náročné. Jaký vnitřní nátlak to na vás vyvíjí.
No a právě tenhle nátlak mě směřoval k workoholismu, ale zároveň jsem se mu vnitřně bránil.
Protože vím — a čtenáři Časotvorby to ví taky — že přepracování je kontraproduktivní.
Nejen že snižuje produktivitu. Hlavně je neudržitelné. Únava se postupně hromadí, takže klesá výkon, a tudíž klesá schopnost zvládat tu těžkou situaci.
A jelikož ta situace může trvat měsíce i roky, tak je iracionální ignorovat energii.
Jenže ten existenční nátlak byl příliš silný. Takže uvnitř mě probíhal neustálý vnitřní souboj.
Na jedné straně ringu jsem stál já a moje racionální potřeba udržet si energii.
A na druhé straně stála ta soupeřící existenční strach, který mě nutila makat víc pro dobro přežití.
Obě strany se snažily o totéž: Zajistit, abych co nejrychleji dokončil svůj videokurz, kterému jsem věnoval už přes 1.500 hodin a představuje jedinou naději na mou finanční záchranu.
Akorát že mně osobně šlo o kvalitu, která chce čas, zatímco druhé straně šlo jen o to, abych už kurz konečně dokončil.
🥊 Vítěz souboje? Strach
Tenhle vnitřní souboj probíhal dlouho. Ale postupně bohužel začal vítězit ten strach.
Začal jsem pracovat víc. Volná středa i volný víkend už nebyly volné, ale byly to ty nejproduktivnější dny.
Abyste si nepředstavovali celodenní dřinu, tak ujasním, že jsem pracoval 6–8 hodin. Pak jsem to šel rozchodit ven a večer zkoukl seriál.
A ostatní dny jsem si dal ranní rutinu, pak pracoval, a pak to šel rozchodit a večer zkoukl seriál.
Pořád jsem tedy vyvažoval práci a odpočinek. Ale odpočinek sloužil jen jako nezbytné zotavení. Byl to nástroj, co mi umožňoval být produktivní. Byla to příprava na další práci.
Z volného času se vytratila radost.
Přestal jsem číst fikci, přestal jsem hrát hry, posiloval tak jednou za měsíc a jen doma, omezil jsem srazy, protože mě emočně vyčerpávaly atd.
Můj se život prostě zúžil jen na ten kurz. A na procházky, ale i ty sloužily kurzu, takže kurz byl středobodem všeho.
A od té chvíle se vše zhoršovalo.
🔥 Skoro-vyhoření
🤮 Postupně jsem začal být otrávený.
Nechtělo se mi vstávat. Nechtělo se mi pracovat. Měl jsem odpor k pracovní židli. Kurz mi sice pořád dával smysl, ale už mě nebavilo ho tvořit. Když jsem si na něj vzpomněl o volném čase, hned mě rozbolela hlava.
😡 Taky jsem byl naštvaný.
Štvala mě ta finanční situace. Což znamenalo, že jsem byl naštvaný na sebe, protože jsem loni přešel na paušální daň (už jsem ji zrušil) a kvůli tomu letos přišel o ±100 tisíc, které mi jinak náležely z přeplatků a superdávky.
🏳️ Zároveň přišel pocit rezignace.
Po mnoha letech se mi vrátila mentalita oběti. Že se proti mě všechno spiklo a že to není fér. Občas jsem si říkal, že kdyby Thanos lusknul prsty, asi by mi to nevadilo…
😫 A taky teda narůstala únava.
Celá situace mě emočně i kognitivně vyčerpávala. A zbytky své energie jsem si až úzkostlivě chránil. Sice mě to naučilo s energií pracovat na hlubší úrovni, ale nelíbilo se mi to neustálé strachování o to, abych o ni nepřišel.
👂 A navíc mi šustilo v uchu.
Nebyl to tinnitus. Jen mi levé ucho chrastilo a praskalo, když jsem slyšel vyšší zvukové frekvence (sssss, ššššš). Takže poslouchat mé oblíbené přírodní šumy bylo utrpení. Ale mi nic nepomáhá tak rychle vplout do flow, tak jsem to protrpěl. Ale hudbu jsem prakticky přestal poslouchat.
Už loni jsem měl tenhle problém. Pomohl mi strečink šíje. Ale letos nepomáhalo nic. Drželo se mě to asi půl roku… A jak to souvisí se skoro vyhořením? No, zaprvé mi to zhoršovalo kvalitu života a zadruhé jsem si byl jistý, že to vzniklo kvůli častějšímu sezení a napjatosti svalů.
Ale když pominu to ucho, na které jsem si zvykl, tak to skoro-vyhoření tedy zahrnovalo. 🤮 Otrávení + 😡 Naštvání + 🏳️ Rezignaci + 😫Únavu
Mentální dopad byl, že moje hlava nebylo hezké místo.
Praktický dopad byl, že mi začala klesat produktivita. Každý den jsem zvládl pracovat jen 2–3 hodiny. A pak jsem byl zralej na procházku.
Jenže, já jsem zvyklý odpracovat aspoň 4 hodiny, takže jsem každý den vnímal jako neúplný.
A proto jsem na PC na hlavním panelu nechal otevřený Notion s kurzem. A slíbil si, že po procházce se ke kurzu vrátím.
Párkrát jsem to udělal, ale pak jsem si to sliboval každý den po dobu asi 2 měsíců, ale nikdy to nedodržel.
Po návratu z procházky jsem měl úzkosti jen z toho, že jsem viděl Notion na liště… A se silnými výčitkami jsem ho zavřel.
Sice jsem potřeboval pracovat, ale nedokázal jsem to. A další den se to opakovalo….
✨ Zlomový předprodej
Pak přišly dvě zlomové události.
První byla spuštění předprodeje videokurzu. Díky předprodeji jsem finančně přežil léto.
Což trochu uklidnilo můj existenční strach, ale přidalo to nátlak stihnout dokončení ve slibovaném termínu.
Zároveň mi není dobře z prodávání něčeho, co neexistuje. Beru to tak, že ty peníze mi nepatří, ale přitom je už dávno nemám…
Takže předprodej mě částečně uklidnil, ale částečně zneklidnil.
Naštěstí přišel ten druhý zlom.
✨ Zlomová dovolená
Každý srpen jezdím na týden na chalupu. Je to tradice už od dětství a nehodlám ji porušit.
Stejně jako nehodlám porušit to, že před odjezdem si dám filmový maraton Harryho Pottera a po návratu zase maraton Pána prstenů. Výsledkem je týden, který mě dokonale odreaguje.

Každopádně… na téhle dovolené jsem konečně unikl z víru starostí a dopřál si odstup.
Nejprve jsem plánoval “využít” tu chalupu opět jen jako nástroj. Nabrat energii, abych mohl pokračovat ve starém režimu.
Ale díky odstupu jsem získal nadhled, který jsem zoufale potřeboval. A jasně jsem uviděl, jak se můj život zúžil. A to mě vyděsilo a slíbil jsem si, že život zase rozšířím.
Konkrétně jsem si slíbil, že po návratu provedu 3 zákroky:
🚀 Udělám něco pro svou produktivitu
🧠 Udělám něco pro svou hlavu
💪 Udělám něco pro své tělo
🚀 Zákrok #1: Zpomalení
Co se týká produktivity, tak jsem se držel časotvůrčího: Když nemůžeš, uber.
Dal jsem si 100% zákaz pracovat ve středu a sobotu. V ty dny mám dovolenou.🌴 Obvykle přidávám i neděli.
Zároveň jsem ubral nároky na sebe sama.
Přestal jsem si naivně slibovat, že se po procházce vrátím k práci. Místo toho jsem po skončení práce zavřel Notion, provedl odpojovací rituály, a slíbil si, že pro dnešek práce končí.
A už jen to, že jsem večer neviděl na liště Notion, byla neskutečná úleva. A výčitky taky zmizely.
Výsledek zpomalení? Zrychlil jsem.
Vrátila se chuť do práce.🤩 Vrátila se energie i elán.⚡ A díky tomu mi stoupla produktivita.🚀
Sice jsem pracoval jen 4 dny denně, ale místo 2-3 hodin jsem zvládal pracovat kolem 5 hodin. Takže jsem za celý týden stíhal víc než dřív. Navíc jsem začal mít více nápadů a vhledů.
Jako bych o tom nepsal v Časotvorbě, že?
Každopádně tomu zrychlení příspělo i to, že jsem do života vrátil věci, co mi dělají radost. Což mě vede k druhému zákroku.
🧠 Zákrok #2: WoWko
Pro svou hlavu jsem udělal to, že jsem si po dlouhé době předplatil World of Warcraft (Burning Crusade Anniversarry).

Než vyprchalo měsíční předplatné, propařil jsem přes 100 hodin.
A nelituju. Zoufale jsem to potřeboval.
👉 Potřeboval jsem se odreagovat.
WoWko mě vždycky intenzivně vtáhne, takže úplně zapomenu na všechno ostatní. Což se hodí, když mám plnou hlavu kurzu.
👉 Potřeboval jsem se bavit.
Po dlouhé době jsem zažíval takové to vzrušení, kdy jsem dobrovolně vstával před budíkem a naopak večer měl tendence ponocovat. Nejen kvůli samotné hře, ale hlavně proto, že mě bavilo ji hrát na promítačce, a ta vyžadovala tmu.
👉 Potřeboval jsem se vyklidnit.
Mám naměřeno, že při hraní se mi srdce zklidní na úroveň hlubokého spánku nebo meditace — ±50 BPM. (Pokud nejsem v dungeonu nebo battlegroundu, tam to vyletí na stovku.)
👉 Potřeboval jsem cítit bezpečí.
Ten svět znám přes 20 let. Je to takový můj druhý domov, který mi připomene bezstarostná léta. Nic mě tam nepřekvapí. Je to moje safe place. Cítím se tam vítaný.
👉 Potřeboval jsem mít pocit kontroly.
Tu hru umím, jsem v ní dobrý, dokonale rozumím mechanikám, znám nazpaměť questy a lokace, ve vteřině dokážu reagovat na jakoukoli situaci. Takže se při hraní cítím sebejistě a schopně. Cítím, že mám svůj osud pod kontrolou.
👉 Potřeboval jsem se cítit užitečně.
Zachránil jsem tucty random lidí před jistou smrtí a byl za to odměněn poděkováním.
👉 Potřeboval jsem mít pocit, že mám peníze.
Asi to bude znít divně, ale potřeboval jsem mít pocit, že si dokážu vydělat. I když šlo o virtuální měnu, tak mě uspokojoval každý zlaťák, který jsem získal za questy nebo z prodejů v aukcích.
👉 A potřeboval jsem se konečně zase napít svojí oblíbené kávy.
Nehodlal jsem si ranní paření zkazit kávou ze supermarketu, takže jsem si konečně koupil moje oblíbené zrnkové Mövenpick Espresso. Ach…
Každopádně tyto a další potřeby jsem naplnil až po okraj.
Dokud jsem je však nenaplnil, tak jsem ani netušil, jak moc jsou nenaplněné (s výjimkou té kávy). Ty pocity bývaly součástí mého běžného dne, ale přišel jsem o ně. WoWko mi je vrátilo.
A tím restartovalo moje wellbeing.
A ještě víc ji umocnil třetí zákrok…
💪 Zákrok #3: Posilovna
Po asi 9 měsících jsem si obnovil permanentku do fitka.
Posilování mi dělá dobře. A umím posilovat i doma, ale letos se mi to moc nedařilo. Obvykle se mi nepovedlo přesvědčit svůj strach, že má smysl cvičit. A když už jsem byl doma, tak jsem radši pracoval…
Už vícekrát jsem měl pauzu od posilování, takže jsem věděl, že návrat do fitka mi přinese velkej boost wellbeingu.
Nakonec přišel ale boost epických rozměrů. A paradoxně jen minimum souvisí s pohybem:
👉 Zlepšila se mi nálada a pocit ze sebe sama.
👉 Za měsíc mi narostlo víc svalů než za poslední rok.
👉 Zbavil jsem se šustění v uchu.
Ano. Po jedné návštěvě posilovny zmizelo šustění, které mě štvalo půl roku. V té době už jsem si na něj zvykl. Ani mě nenapadlo, že mi posilka pomůže. Doma jsem zkusil všelijaké cviky a nic.
Evidentně ale byl problém u trapéz. Jakmile jsem je kvalitně procvičil, problém zmizel. Stačil klasický dumbbel shrug a cable face pull. Zmiňuju to pro případ, že by někdo měl podobný problém a chtěl vyzkoušet, jestli mu to taky nezafunguje.
Každopádně mi to teda výrazně zlepšilo kvalitu života.
Ale i to je jen začátek. Vlastně jen třešnička na dortě.
Po obnovení permanentky se mi totiž do života nevrátilo jen cvičení.
Vrátil se… život.
👉 Znovu jsem si oblékl bílou kšiltovku a obul boty Under Armour.
👉 Znovu jsem začal jezdit svou oblíbenou autobusovou trasou.
👉 Vrátil jsem se ke čtení skvělého životopisu Richarda Bransona, při kterém se cítím plný inspirace a naděje.
👉 Rozečetl jsem nového Zaklínače, na kterého jsem se těšil.
👉 Po dlouhé době jsem si pořídil můj oblíbený čokoládovo-kokosový protein.
👉 Vrátil jsem se ke Gilmorovým děvčatům, což je můj terapeutickej seriál.
Počkat, co? Jak to souvisí s cvičením?
Vysvětlím to…
✨ Rituální cesta do fitka
Víte, fitko pro mě nikdy nebylo jen o tom fitku.
Jo, miluju to místo. Navštěvuju stejné fitko už 14 let. Je to moje útočiště. Nikdy si dovnitř neberu mobil, takže je to jedno z mála míst, kde se cítím opravdu bezpečně a odpojeně.
Ale vedle toho jsem si napojil spoustu rituálů na CESTU do fitka.
Fitko mám totiž cca 40 minut daleko. Mohl bych cvičit blíž, ale tím pádem bych přišel o spoustu rituálů. Jako třeba:
👉 Konkrétní oblečení. Při cestě do fitka poslední roky nasazuju bílou kšiltovku, boty Under Armour a zelené tričko.
👉 Konkrétní trasy. Mám středeční a nedělní trasu do fitka.
👉 Čtení po cestě. Už od vysoké školy jsem při středeční cestě poslouchal epické instrumentálky a u toho četl biografie. Dřív jsem je četl i v neděli, ale před pár lety jsem zavedl tu alternativní trasu, abych měl trasu čistě pro Zaklínače.
👉 Protein za odměnu. I když fitnessáci radí dát si protein později, tak já si vždy dával protein hned po posilování. Je to sladká odměna. A konkrétně jsem si oblíbil hovězí čokoládovo-kokosový protein od BioTechu.
👉 Seriál za odměnu. Po středečním posilování si dám večeři u Castla, po nedělním si dám Gilmorky.
A tak dále.
A co je nejzásadnější: Až na vzácné výjimky se nic z toho neděje nikdy jindy.
Ty rituály opakuju jen v souvislosti s cestou do fitka. Takže už jsou na ni tak pevně napojené, že mi přijde nepatřičné zažívat je v jiném kontextu.
A proto jsem “nemohl” číst Bransona, “nemohl” sledovat Gilmorky, “nemohl” si dopřát ten protein… Protože jsem nejezdil do fitka.
Zní to absurdně, že? Pár lidí už se tomu smálo…
Ale já se směju poslední.
⚡ Mocná síla rituálů
Právě teď, v krizi, se mi potvrdilo, jak mocný nástroj rituály jsou.
Ty dílčí rituály okamžitě promění můj vnitřní stav.✨
Jako když ucítíte vůni opalovacího krému a během vteřiny jste mentálně i emočně zpátky na nějaké dovolené. Nebo jako když si při písničce přesně vybavíte, na jakých místech jste ji už slyšeli.
Tak podobně i ty rituály mě napojí na všechny dřívější instance.
Jako by někde uvnitř mé mysli bylo místo, kde se ukládají zážitky ze všech předchozích opakování toho rituálu. A když ten rituál znovu zopakuju, tak se na to místo přesunu.
A rázem se cítím skvěle, silně, zdravě, nadějně, inspirovaně, produktivně a úspěšně — protože přesně tak jsem se cítil ve většině případů za posledních 14 let.
Stačí tedy, abych si oblékl to tričko, nasadil kšiltovku a obul ty spešl boty, a hned se cítím jinak. A každý navazující rituál to jen umocní.
A výsledkem je, že cesta do fitka není jen nudná logistika.
Je to povzbuzující zážitek.
Je to očistný návrat k sobě.
Je to terapie.❤️🩹
Vždy jsem lidem zdůrazňoval důležitost rituálů, ale sám jsem nezažil takový efekt, jako teď.
Asi protože když se věci daří, tak se cítím skvěle, a proto je ten boost minimální.
Ale když se věci se*ou a cítím se mizerně, tak mi ty rituály možná přinesou tytéž emoce, jenže díky obřímu kontrastu zapůsobí mnohem silněji.
📌 Shrnutí: Rozšíření života
V každém případě mi ta obnova permanentky změnila život.
Zvolnění a WoWko pomohly taky, o tom žádná. Ale ty rituály mi rozšířily vnitřní život.
Těžko se to popisuje. Podobně jako se zúžil vnější svět, když jsem poškrtal většinu činností, tak se zúžil i vnitřní svět tím, že vymizely různé typy emocí a vzorců myšlení. A teď se zase vrátily a můj vnitřní život je bohatší.
Díky tomu se z mé hlavy zase stalo příjemné a klidné místo, jaké jsem znal. Už se tam zase cítím dobře.
A to jsem nutně potřeboval. Díky optimismu a klidu teď snáze zvládám dokončovat ten videokurz (který je stále ve výhodném předprodeji, mrk mrk). A pak se snad okolnosti zlepší.
A když ne, nějak si už poradím. Moje rituály mě podrží. Udrží mě nad vodou a ochrání mě před existenčním strachem.
A jelikož se blíží Den duševního zdraví, tak bych i vám poradil:
🫵 Budujte rituály pls
Napojte si nějaké rituály na to, co pravidelně děláte. Nemusí to být cesta do fitka, jako u mě. Může to být jedení, usínání, vstávání, čtení, cesta z práce… Cokoli jde okořenit pomocí rituálů.
Možná že už nějaké rituály máte, tak si je jen zvědomte a umocněte. Přidejte více vrstev.
Nebo, pokud ty rituály zažíváte je ve více kontextech, a tudíž nemají takovou sílu, tak si můžete vědomě zakázat kdekoli jinde než u té hlavní činnosti. Případně u té hlavní činnosti odlište podobu toho rituálu, aby vzniklo něco jedinečného.
Anebo si prostě vytvořte úplně nové rituály. Je jedno, jak budou divné. Hlavní je, že budou vaše a že je budete, v té konkrétní podobě, zažívat jen v tom konkrétním kontextu.
Na začátku nebudou mít žádný efekt, ale s každým dalším opakováním budou silnější.
Zejména pokud je vám dobře, tak je ideální čas rituály budovat. Právě abyste do nich mohli “uložit” ty pozitivní emoce, na které se napojíte v budoucnu, až budete mít nějakou krizi.
Rituály jsou prostě záchranná síť pro duševní zdraví.
Čím víc rituálů máte, tím robustnější ta síť je. O to spíš vás zachrání, když to nejvíc potřebujete.
A pokud na vás rituály vůbec nezafungují, tak aspoň přidáte do svého života trošku divnosti. A já osobně mám divné lidi rád. 🙂
- Jak mě rituály zachránily před vyhořením - 9.10.2026
- Co mi pomáhá více číst - 28.11.2025
- Logochecklist: Kvalitní logo - 20.11.2025
